Na nároží Národní třídy a Spálené ulice stál od poloviny 18. stol. Šlikův palác. Ten byl v roce 1938 zbourán, protože na jeho místě měl být postaven Palác světla Elektrických podniků. Nedostatek peněz a začátek války záměr znemožnily. Po válce zde vzniklo dřevěné dvoupodlažní provizorium – obchod a cukrárna. To na Vánoce 1969 vyhořelo. Následovaly úvahy o využití atraktivního místa, které směřovaly ke stavbě Domu techniky (projektant Karel Prager).

Skeptickou náladu pookupační společnosti těch let (1968-69) měla povzbudit i širší nabídka konzumu. V Praze měly být postaveny tři obchodní domy, na Proseku, na Náměstí republiky a také na nároží Národní třídy a Spálené ulice.

Soutěž

Ministerstvo obchodu připravilo v roce 1971 vyzvanou architektonickou soutěž na návrh dvojice domů – obchodního a redukovaného Domu techniky. Vyzvalo pět ateliérů: Ivana Matušíka z Bratislavy, Růženu Žertovou z Brna, Karla Pragera a Césara Grimmicha z Prahy a náš Sial. K návrhu jsem si přizval dva velmi mladé architekty Johna Eislera a Martina Rajniše a soutěž jsme vyhráli. Náš návrh měl být domem na rohu, s formální inspirací příklady britských začátků high-tech. S technologií pokud možno (vzhledem k místu) bez mokrých procesů, konstrukce ocelová (rozpony 12x12m), plášť z nerezových plechů.

Kontrakt

Následovala práce na tzv. projektovém úkolu s některými úpravami – novými požadavky města a již bez Domu techniky. Požadovaný krátký termín stavby vedl k vyzvání pěti zahraničních firem. Vyhrála Ingra Zagreb. Slíbila dodat vše a včas. My jsme v následujících podrobných kontraktačních jednáních skutečně trvali na dodání všeho a včas, a Ingra se položila. Ministerstvo rychle vyzvalo druhého v pořadí, švédskou firmu ABV Stockholm.

Projekt

Budova měla tři podzemní a šest nadzemních podlaží, čtvrté – šesté do Spálené ulice ustupující. Končila komunikační pasáží na celou výšku stavby. K navážení zboží přímo do příslušných pater byly navrženy (v Charvátově ulici) tři nákladní výtahy. Prodejní plocha patra byla 2 500 m², celková prodejní plocha byla 11 000 m², skladovací jen 4 000 m² (díky přechodnému skladu zboží v Ruzyni). Předpokládaný počet zaměstnanců byl 900 osob.

Konstrukce měla být ocelová v síti 12 x 9 m. Stropy z 12 m dlouhých prefabrikovaných stropních desek. Fasády z hliníkových panelů. Respektovali jsme odpor města k dynamickým prvkům v ploše fasád, výraz i tvar se zjednodušil. Ale odpovídal našemu hledání pravdivé formy pro hlavní funkci stavby – přechodný sklad zboží.

Realizace

Přípravné práce začaly v květnu 1973, vlastní stavba trvala 18 měsíců, obchodní dům byl otevřen v květnu 1975.

Průběh stavby ovlivnila řada okolností, z těch nejvážnějších to byla neschopnost Vítkovických železáren dodat ocelové konstrukce včas. A také trvající odpor některých městských autorit proti vnějšímu vzhledu stavby.

V provozním řešení se mnoho nezměnilo: v třetím a druhém suterénu byla technická zařízení a sklady. Do prvního suterénu byla umístěna samoobsluha potravin. Od přízemí do čtvrtého patra prodej různého sortimentu. V 5. patře jídelna zaměstnanců, v 6. byly kanceláře vedení OD. Přibylo kratší 7. patro pro strojovny vzduchotechnicky.

Konstrukce: Stavební jáma hluboká 13 m (odvoz 40 000m³ zeminy) vyžadovala zabezpečení štětových opěrných zdí kotevními táhly. Základová deska 1,5 m byla monolitická (beton se dovážel z Rakouska). Užitné zatížení bylo 750 kg/m² pro prodejní plochy a 1000 kg/m² pro sklady, modulová síť zůstala 9 x 12 m. Ocelovou konstrukci nahradily betonové prefabrikáty sloupů a průvlaků uložených na konzolách, vše vyrobeno a dovezeno ze Švédska. Včetně 12 m strunobetonových stropních panelů. Na nich ležela betonová mazanina 10 cm, vyztužená ocelovými sítěmi. Monolitické musely být i stěny komunikačních a instalačních jader. Interiérové příčky byly ze sádrokartonových desek, u proti požárních předělů s vložkami z minerální vaty. Podlahoviny odpovídaly provozu, dlaždice s protiskluzovou úpravou, lino i koberce. Barevný akcent komunikací i přiznaných rozvodů klimatizace byl součástí výtvarné koncepce.

Výraz

Zkoušeli jsme řadu variant pláště. Ve Spálené ulici to skončilo betonovými panely se šikmou kanelurou (dovoz ze Švédska), v Národní třídě nerez nahradily hliníkové panely a prosklené plochy. Na bílé ploše panelů měla být celoplošná obrazovka, schválená, ale realizovaná nebyla. Známý je osud znaku OD – 02. I ten byl schválen a realizován, ale po provedení shledán kosmopolitním, urážejícím dělnický vkus. Nahradil ho MÁJ. Dům ve výrazu zmohutněl, mnohým, a to i odborníkům, připadal příliš tvrdý. Ale byl velmi blízko našemu požadavku pravdivosti architektury přechodného skladu zboží.

Ohlas

Ohlas byl značný. U nás jen novinářský, architektonická kritika i media dům navržený Sialem přehlížely. Zato v zahraničí se koncepci dostalo značného uznání v četných odborných časopisech i publikacích. Korunu chvále nasadila (až po Listopadu) publikace prestižního britského nakladatelství Phaidon Press Atlas: The 20th Century World Architecture (Světová architektura 20. století). Z Československa v ní bylo uvedeno sedm předválečných příkladů a jen dva z druhé poloviny století. Televizní vysílač na Ještědu a obchodní dům Máj.

Přestavba

Účast jsem odmítl, proto nemohu podat k cíli a průběhu přestavby žádné informace.