Jeho doménou byla, je a pořád ještě bude opera, opereta či muzikál. Tyto dominanty tvoří životní osud Radka Krejčího, který působí v Severočeském divadle v Ústí nad Labem už neuvěřitelných 27 sezón. A protože ho znám mnoho let, v rozhovoru si samozřejmě tykáme. Ale hlavně si vážím jeho osobnosti, smyslu pro humor i uměleckých kvalit, které prokazuje od začátku své pěvecké kariéry. Zároveň mě fascinuje jeho erudovanost ve světě kultury i vytříbený vkus.

Koncem roku jste měli premiéru slavného muzikálu Hello, Dolly! Ohlas na toto dílo ještě asi doznívá, ale jakou roli tam máš?

Ano, těsně před Vánoci jsme odpremiérovali tento slavný muzikál v našem Severočeském divadle v Ústí nad Labem. Byl jsem překvapen, jak kladně a vřele publikum inscenaci přijalo. Přeci jen je to klasika a každý zná asi film s Barbrou Streisand. Hraji v ní vedlejší, ale zase ne tak nepodstatnou - roli Rudolfa Reisenwebera, majitele restaurace Harmonia Garden. Zpívá o tom i Dolly v nejslavnějším šlágru: „Helou, Rudy, tys býval kdysi tajná láska má..."

Viděl jsem film, ale také asi pět divadelních verzí. V kolika verzích jsi tento muzikál viděl ty?

Asi tě zklamu, ale neviděl jsem žádnou verzi ani filmovou, ani divadelní...

Dolly Leviovou představuje hostující Kateřina Brožová, která je určitě skvělá a hodně muzikálů má za sebou...

Kateřina je a byla i během zkoušení velký profesionál, což jsem sice čekal, ale její způsob práce i přístup mne velmi mile překvapil. Neznali jsme se osobně, a o to víc ve mně nyní doznívají jen a jen samá pozitiva. Je to nejen velmi dobrá herečka a zpěvačka, ale má pro tento druh divadla něco navíc, takovou tu pomyslnou třešničku, která se nedá naučit, to v sobě prostě musíte mít... A také hraje úspěšně v několika titulech, myslím tím Bídníky, nebo Noc na Karlštejně...

Ale zpět k tobě. V kolika inscenacích aktuálně hraješ a zpíváš? A kterou roli máš nejradši?

Některé tituly se bohužel stáhly, ale i tak mám na repertoáru v současné době 12 inscenací. V poslední době mne potkalo hned několik hezkých rolí. Ať už je to Frank, ředitel kriminálu v operetě Netopýr, nebo starý popelář Alfréd Doolittle v My Fair Lady, či otec Mícha v Prodané nevěstě. Stále také hrajeme již 13. sezónu i muzikál Noc na Karlštejně, kde ztvárňuji purkrabího Ješka z Vartnberka - a máme stále vyprodáno.

Jak je to dlouho, kdy jsi začal působit v Severočeském divadle Ústí nad Labem?

Poprvé jsem zde zpíval Colase, jako konkurzní představení, to bylo ještě před velkou rekonstrukcí divadla, v opeře Bastien a Bastienka od W. A. to Mozarta v roce 1986. To jsem byl ještě studentem na pražské HAMU. Po absolutoriu jsem nastoupil do Českých Budějovic a obloukem jsem se sem do Ústí vrátil v sezóně 1998/99. Takže jestli dobře počítám, tak tu jsem 27 sezón.

Pokud vím, tak také koncertuješ… S jakým repertoárem?

Míval jsem velmi nabitý kalendář, ale z rodinných důvodů (staral jsem se o nemocnou maminku s Alzheimerem) jsem si nechal pouze divadlo, a i to bylo v určitou chvíli doslova nad mé síly. Nikomu nedoporučuji, aby přeceňoval své možnosti a neřekl si o pomoc, ať už odbornou - odlehčovací, nebo nejbližších. Stane se vám najednou, že jste vyhořelý a stroj se zadře. Do toho pak přišla Covidová pandemie a s tím nucená pauza a já jsem se dal do pořádku. Alespoň tak, že mohu dál dělat divadlo. Koncerty jsem ale omezil na minimum a když, tak si už vybírám. Nemusím si už naštěstí nic dokazovat. Odzpíval jsem koncertů stovky a stovky, ať s orchestry, nebo komorní recitály jen s klavírem nebo varhanami.

Sleduješ i divadelní pražský život? Co tě na jevišti v poslední době zaujalo?

Abych se přiznal, tak doba, kdy jsem byl skoro každý volný večer v divadle nebo na koncertě, tak ta je pryč. Ono mne totiž odrazuje to dnešní... za každou cenu udělat inscenaci JINAK... pokud možno, tak zasadit do současnosti a bez kostýmů, bez výpravy, jen nějaké syrové cosi. Přeci je všude okolo nás tolik násilí, zla a hnusu, že se na něj při uvádění klasiky, či historických témat nemusím dívat. Když chci vidět Radúze a Mahulenu, Romea a Julii, nebo Rusalku, tak aby mi Rusalka vylezla v jakémsi odporném skafandru, připomínající obrovskou larvu, co vylézá z kanalizace, jako tomu bylo nedávno v Berlíně, tak to opravdu nehledám… Ale přeci jen se chystám, a to na svého kamaráda a kolegu Ondřeje Rumla, do Divadla Komedie na představení Lazarus. Pak bych ještě moc rád viděl Kytici v Národním divadle a Srpen v zemi indiánů na Vinohradech s Reginou Rázlovou…

Tvou velkou kamarádkou byla nejen Hana Hegerová, ale kdo ještě patřil či patří k tvým oblíbencům či oblíbenkyním, k nimž jsi měl blízko?

Na Carmen si vzpomenu prakticky denně. Zrovna nedávno jsem něco hledal a vypadla na mne kazeta, která se dávala v minulém století do takových těch záznamníků u pevné linky telefonu. Na tu se nahrávaly krátké vzkazy. Tak jsem si jí dal do přehrávače a úplně se zastavil čas - tam jsou neuvěřitelné a vtipné záznamy jejich vzkazů, často peprných, někdy velmi vtipných, nebo i něžných a smutných. Byli jsme si opravdu velmi blízko a až nyní vidím, jak moc mi chybí. Bohužel jsem ve věku, kdy se už kácí v mém lese, a tak si jen škrtám další jména v seznamu. Z přátel, na které se asi ptáš, tak moc rád vidím Báru Hrzánovou a Radka Holuba, přátelíme se prakticky od školy. A rád mám i Jitku Smutnou, nebo Evu Holubovou. Právě s Evou si slibujeme už hrozně dlouho, že dáme dohromady takový pořad poezie a hudby, kdy ona bude v poloze, jak jí lidi vůbec neznají. Žádná legrácka, ale krásné verše proložené písněmi… Tak třeba na to dojde. Kdysi jsem takový pořad měl s paní Věrou Galatíkovou a bylo to něco neuvěřitelného. Nebo jsme jezdili s večerem Shakespearových sonetů, které recitoval Mirek Moravec, Petr Pelzer a Marcel Vašinka, zatímco já zpíval s loutnou a cembalem renesanční písně... Ale doba nějak zhrubla a zrychlila a myslím, že na tyto pořady už není prostor. Velká škoda.

Kdo patří k tvým nejmilejším pěvkyním a pěvcům?

To je velmi těžká otázka, nevím, zda se ptáš na naše, nebo zahraniční, ale stejně bych nerad někoho jmenoval, protože bych třeba ještě zapomněl toho či onoho... Z pěvců, kteří byli na vrcholu ještě v dobách, kdy jsem studoval, tak mám velikou radost, že dostala předloni cenu Thalie Libuše Márová, slavná pěvkyně ND, se kterou mne pojí přátelství víc jak čtyřicet let. Často jsme spolu vystupovali na koncertech, ať už tady, nebo i v Německu, kde svého času působila i jako sólistka v opeře.

A je velký rozdíl mezi zpěvačkami a herečkami z minulého století a současnými hvězdami?

Myslím si, že žádný. Buďto má hlas, techniku a talent, nebo nemá. K tomu patří velká dávka pracovitosti a odříkání a potom ještě silné nervy. Ono to navenek vypadá jako velmi romantické prostředí, ale opak je pravdou. Je tolik kolegů, co nezvládli psychický nátlak a stres a raději šli od divadla pryč, často úplně změnili profesi. Dnes je jen možná lepší vybavenost jak jazyková, tak i managerská. Také je dnes samozřejmostí, když kopete tzv. první ligu, že vás musí zastupovat nějaký agent. To za našeho mládí nebylo. Byl tady Pragokoncert a přes to tzv. nejel vlak. Já jsem třeba ještě na vysoké škole dostal nabídku na stáž do italské Sieny, jenže mi na studijním oddělení řekli, ať si podám přihlášku do strany. Já ji nepodal a nikam jsem nejel. Jela tehdy nová členka KSČ.

Co tě čeká ještě v této sezóně? Premiéra nebo nějaký zásadní koncert?

Nevím, kam má cesta povede, ani co mne čeká, ale těším se… Už nic neplánuji, mám splněno (smích).

www.radekkrejci.cz

Robert Rohál

Foto: archiv Radek Krejčí