Rozhovory z očí do duše s 24 osobnostmi, které jdou až na dřeň. Velmi otevřené rozhovory s předními osobnostmi především české kulturní scény, ale nechybí i několik »výletů« na Slovensko, do Německa či do Anglie.

Spisovatel Miroslav Graclík nezná v rozhovorech žádná tabu a ptá se i na třinácté komnaty zpovídaných, kteří mu upřímně a bez sebe cenzury odpovídají. Většinu osobností do knihy nafotil Václav Nekvapil. V celobarevné výpravné knize naleznete interview například s těmito osobnosti Václav Hudeček, Marcela Laiferová, Vlastimil Brodský, Bernie Paul, Petr Rezek, Kateřina Lojdová, Miroslav Dudáček, Naďa Konvalinková, Heidi, Václav Hybš, Dana Morávková, František Peterka, Tanja, Štefan Skrúcaný, Jiří Adamec, Miluška Voborníková, Petr Spálený, Jana Štěpánková, Alena Přibylová, Juraj Gajdošoci nebo syn Vladimíra Menšíka Petr Menšík…

Ukázky z rozhovorů

Tanja (Kauerová):

Jak došlo k tomu, že ses objevila v tenkrát velmi populárním televizním pořadu Dluhy Hany Zagorové?

Bylo mi devatenáct, ještě jsem chodila na gymnázium a měla jsem těsně před maturitou. Jak k tomu přesně došlo už nevím, já si spoustu věcí nepamatuju, a proto bych ani nemohla napsat knihu svých vzpomínek. (smích) Matně si vybavuju, že to říkali v televizi a někdo z rodiny mi poradil, ať se přihlásím. Napsala jsem do televize a po čase mi přišel dopis, že se mám dostavit na Kavčí hory. V té době to bylo takhle jednoduché.

Jaká tenkrát byla Zagorka?

Byla zlatá a strašně milá. Vždycky jsem byla takový člověk, který se nikam necpe, prostě jsem si udržovala takový odstup a zdálo se mi, že i ona má odstup. My jsme ale byly mladé holky a určitě to bylo v režii někoho jiného, ona jen nabídla svůj pořad. Potkaly jsme se jednou nebo dvakrát v šatně a vždycky byla milá, příjemná a připadala mi tichá. A byla krásná. (smích)

A co Kotvald s Hložkem, do kterých jsi určitě byla zamilovaná?

Můj problém byl, že jsem neměla žádné idoly. Když se mě někdo zeptal, kdo se mi líbí a koho poslouchám, nevěděla jsem, co odpovědět. Věděla jsem, že jsou idoly mnoha dívek. Mně se líbil Standa Hložek, mám pocit, že jsme spolu jeli někam taxíkem. Dodnes se potkáváme na akcích. Tenkrát to byl hezký kluk, hodně žádaný, ale mě to nějak neoslovovalo. Spíš jsem se těchhle hvězd bála.

Kapelník Karel Vágner byl pověstný svou láskou ke zpěvačkám, dvořil se ti?

Během toho prvního konkurzu za mnou přišel a ptal se, kdo jsem. Řekla jsem, že jsem Táňa Kauerová a byla jsem udivená, kdo to za mnou přišel. Byla tam plná aula děvčat a on se prodral až ke mně. Říkala jsem si, co po mně chce, protože jsem byla taková zakřiknutá. Zeptal se, jestli jsem Táňa Kauerová, a řekl, že možná postoupím do dalšího kola.

Po gymnáziu jsi pracovala jako sekretářka. Jak tě tahle práce bavila a jak dlouho jsi ji dělala?

Dělala jsem ji asi rok a půl nebo dva a půl roku, ale já si tyhle věci moc nepamatuju. Nevěděla jsem po gymnáziu, co bych měla dělat. Maminka pracovala na Nové huti, dneska Liberty Ostrava, tak se tam zeptala a dostala jsem místo v kanceláři. Moc mě to nebavilo. Dělala jsem v kanceláři THP pracovnici u zlepšováků a vynálezů, psala jsem na stroji. Měla jsem ale vynikajícího šéfa, inženýra Kouřila, který měl pochopení a dával mi volnost, protože pochopil, že jsem mladá holka, která si ráda jezdí zazpívat. Tak jsme to spolu nějaký čas vydrželi, než přišla jedna kapela s nabídkou zpívat v zahraničí.

Kde na tebe přišel Josef Laufer, že ti nabídl, aby ses stala jeho vokalistkou?

Hanka Zagorová mu řekla, že v Ostravě je mladá holka, která ráda zpívá. Škoda, že jsem jí za to nikdy nemohla poděkovat. Mně totiž nikdo neřekl, jestli jsem dobrá, nebo ne. Byla jsem v jejím televizním pořadu, a to byl vlastně celý výsledek a pro mě to nebylo dostačující. Kdyby mi někdo řekl: „Bylo to super,“ tak bych se možná chovala jinak. Pak se ozval Josef Laufer, který tehdy měl ve svém koncertním pořadu zpěvačku, říkali jí Babeta, a ta končila. Ozval se mi, poslechl si mě a řekl: „Dobrý, ale musíš mít školu, a taky hereckou školu, když chceš vystupovat.“ Pamatuju se, že mi řekl, že se nesmím na pódiu bát. A to mi hodně pomohlo. Sešli jsme se asi třikrát nebo čtyřikrát. Doporučil mi, abych to zkusila do Brna na JAMU, a dokonce sehnal nějakou paní profesorku, která mě učila, abych na ty přijímačky byla připravená. Mě to samozřejmě nebavilo, protože jsem už zpívala. A ona se mě jednou zeptala: „Baví vás to vůbec?“ A já na to: „Ani moc ne.“ – „Tak ven!“ Potom se naštval i ten Pepík Laufer a už jsme se nikdy neviděli.

Takže jsi ho nakonec odmítla?

Ne, neodmítla jsem ho, jen jsem si prostě dělala svoje. Přitom on měl zřejmě pocit, že mi nabízí něco lepšího. Takhle to dělám celý život, že když se mi něco nezdá, tak odcházím, nebo se s partnerem rozcházím. (smích)

Laufer si kupoval přízeň mladých dívek dárky, zkoušel to i na tebe a co jsi od něj dostala?

Nějaký dárek tam byl, ale nevím, jestli to chci prozradit. On za mnou dokonce přijel do práce na tu Novou huť. Pamatuju se, že jsem zvedla telefon a tam se ozvalo: „Tady je Josef Laufer. Slyšel jsem o vás a přijedu za vámi. Kde jste?“ Byl tehdy v Ostravě na nějakém koncertě. „A jak vás poznám?“ opáčila jsem. On se tomu zasmál a přijel na tu Novou huť. Šla jsem s ním vedle do kanceláře a můj šéf se hrozně naštval, protože to bylo v pracovní době.

A ten dárek?

To byl myslím nějaký prstýnek, ale já jsem ho hned vzápětí ztratila. To se mi stává. Když jsem se naposledy stěhovala, zjistila jsem, že vůbec nevím, kde mám ceny, které jsem vyhrála, ani Slavíky nemám doma. Jestli jsem to někde ztratila… Hodně jsem se stěhovala, jezdila po celém světě, bydlela v různých bytech. Já prostě nejsem »schraňovací« typ, který by si všechno schovával.

Ty jsi s ním něco měla, když jsi dostala prstýnek?

Ne, nějak jsme to nestihli. (smích) Ale řeknu ti to takhle: Když si tě někdo vybere, tak to není proto, že by s tebou chtěl spolupracovat, ale proto, že se mu líbíš. To byl vždycky u zpěvaček a hereček ten problém. Já jsem si toho ale radši nevšímala. Umím dělat, že si toho nevšímám, to mi jde. Bohužel, dělám to třeba i v negativních věcech, když se něco děje, tak dělám jako by nic, a pak se ze mě stává fúrie. (smích)

A jak často se z tebe stává fúrie?

Tak třikrát, ne dvakrát do roka. Když mě někdo strašně naštve a neslyší ty moje signály, že by to tak nemělo být. To se pak třeba rozcházíme a ten člověk vůbec neví proč. Já to ale vím, jen mu to zapomenu říct a prásknu dveřmi. To je jedna z mých negativních stránek.

Jak se z tebe stala barová zpěvačka?

To jsem tehdy pracovala v Nové huti. V Ostravě byly dvě barové kapely, které jezdily do zahraničí. A jedna z nich na mě čekala doma, když jsem přišla z práce, že by mě chtěli do kapely. S takovým starším kapelníkem Ludvou Kovářem, bylo mu asi čtyřicet. Během nějakých dvou dnů jsem skončila v práci a byla ze mě barová zpěvačka. Šlo to strašně rychle.

Nakladatel  Knihy Dobrovský v edici MV knihy

Počet stran  456

ISBN  978-80-277-6038-1

Cena  499 Kč

Foto: MV knihy / Václav Nekvapil