Když jsem byl letos na podzim na koncertě skupiny Precedens, byl to pro mě Koncert roku. I když kapela, která hraje už od osmdesátých let, rok od roku mládne (za což může občasná výměna muzikantů), má dodnes magickou sílu a nakažlivou přitažlivost. Právě díky Martinu Němcovi, který si Precedens před více než čtyřiceti lety vymyslel a je výsadním autorem nápaditých písní, jsou koncerty nabité rockovou úderností a záviděníhodnou energií všech hráčů a vynikající zpěvačky. Přesto jsme se tentokrát s Martinem Němcem bavili ani ne tak o muzice, jako spíš o Vánocích. Třeba o tom, jak je prožíval kdysi a jak je prožívá dnes.

Když jsi byl malý kluk, jak jsi prožíval Vánoce?

Je to sice nějak straaašně dlouho, ale pamatuju si to dokonale. Moje dětství bylo zalité sluncem, rodiče byli skvělí a maminka – ta se mi zdá ob den, vlastně ob noc. No, ale zrovna Vánoce byly malinko složitější. Táta se svými kamarády totiž Štědrý den slavil poněkud svérázně. Od dob, kam sahá moje paměť, totiž probíhala u něj v malostranském ateliéru zrovna na Štědrý den takzvaná Pánská jízda. Prostě štědrodenní setkání jeho přátel, jakými byli například herci Josef Kemr, Josef Vinklář, Jaromír Hanzlík, Zdeněk Štěpánek, Jan Kanyza, malíř Josef Jíra, Sochař Hanzík, režiséři Macháček a Sís, lékaři, spisovatelé, muzikanti a třeba i kameníci z právě rekonstruovaného Karlova mostu…

Jo, a ženy tam nesměly bez výjimek. Pamatuju si, že Jaromír Hanzlík jednou přivedl Janu Brejchovou, ale ani ta neprošla, a to byla tehdy velká hvězda – jen z pohledu mého táty holt ne vánoční. Dal si s ní cigáro na dvoře a pak byla se vší úctou vypovězena. Taková trochu noc na Karlštejně. Mužů se tam během dne vystřídali desítky a desítky. Dodnes mám z mnoha let jejich podpisy z toho svatého dne. Neuvěřitelná společnost zajímavých osobností to byla. Ano, i koledy si zazpívali, ale táta zkrátka byl hostitel a od rána si se všemi přiťukával svým oblíbeným červeným vínem…

Chudák maminka od odpoledních hodin mezi obalováním kapra a přípravami na sváteční večer neustále zvedala řinčící telefon. „No, Pepík ještě není doma a ten tvůj taky nedorazil? Ne, nemůžou to dělat o den dřív, ani později – je to prej tradice. No jo, to zas bude nadílka.“ Někdy jsme se sestrou Evou čekali do půlnoci, kdy už konečně dostaneme dárky, když táta přivedl k slavnostní večeři nějakého neslavnostně opuštěného kamaráda. Jednou to byl Martin Štěpánek, jindy Waldemar Matuška s motocyklovým závodníkem Frantou Šťastným. No, prostě Vánoce u nás byly dost atypické a noc to nebyla ani tichá ani úplně svatá.

Co ti jako klukovi dělávalo největší radost, co se štědrovečerních dárků týče?

Třeba když jsem dostal vysněné kolo – to jsem byl šťastný jak cyklista (smích). Taky když jsem v pěti letech dostal sadu olejových barev Mánes, a to jsem byl šťastný jak malíř a už mi to zůstalo. Svůj první olej na plátně jsem namaloval dřív, než jsem se naučil číst a psát… Táta byl malíř a restaurátor, maminka textilní výtvarnice, takže mě vlastně vůbec nenapadlo, že bych se stal popelářem, nebo astronautem. Věděl jsem, že budu malíř a basta. Hudba se mi do toho připletla mnohem později. Asi aby to nebylo tak jednoduché. Trochu možná v tom byl i kus rebelie proti té jasně dané předurčenosti.

Byly Vánoce z tvého dětství podobné těm, když už jsi měl rodinu, děti? A jak hodláš Vánoce trávit letos?

Naše Vánoce, když byly děti malé, byly samozřejmě skvělé – a to i když hořel stromek a děti pak rozbalovaly ohořelé a od hašení mokré hračky. Já tenkrát dostal nějaké LP a ono uhořelo až na singl (smích). Ale vážně, to už tak nějak souvisí atmosféra kouzla těch dnů se zázrakem dětství… Dnes jsou naše děti už fakt dětmi velkými. Dcera Madlenka žije s přítelem mimo Prahu, ale mladší Honza s námi letos na večeři bude.

Máme s dětmi, řekl bych, nadstandardní vztah, a já si toho hodně považuji! Manželka Jana se vídá s Madlenkou často kolem jejich milovaných koní (Madlenka je v tom oboru profesionál) a já se zas povážlivě často setkávám s Honzou na pivu. Dokážeme prosmát večery a nezáleží ani na tom, zda s námi sedí moji, nebo jeho vrstevníci, nebo zda jsme spolu sami. Letos na podzim jsme byli s Janou a Janem společně na Krétě. Když přátelé slyšeli, že skoro čtyřicetiletý syn inicioval cestu k moři se svými rodiči, tak jen nevěřícně kroutili hlavou. Mám samozřejmě radost i z toho, že je Honza velmi šikovný grafik. Kromě své profese v reklamní agentuře dělá i úspěšné filmové plakáty. Několikrát byl za svou práci nominován na Českého lva. Velmi aktuálně ho teď čeká práce na obalu chystaného (už téměř natočeného) alba nových písní Precedens. To bude nominací! (smích).

Jak jsi coby mladík trávil obvykle poslední den v roce a jak Silvestra trávíš teď?

Přiznám se, že ten den nesnáším. Smějeme se s kamarády, že to není nic pro nás, když se opíjejí amatéři. A protože jsme s Janou šťastnými spolubydlícími milovaného psa Barneyho, tak nám hodně vadí všechny ty pyrotechnické opičárny. Bydlíme u Riegerových sadů, které se v tu dobu mění ve válečnou zónu. Taky mi vadí to nuceně nenucené veselí a všechen ten bujarý cirkus.

Krásný Silvestr byl v roce 1989 – to se ale podaří jednou za život. Rád vzpomínám na tu prochozenou noc v atmosféře všeobecné vstřícnosti, radosti a naděje… To prostě bylo neopakovatelné. Zapálené svíčky na policejním autě – vlastně na voze Veřejné bezpečnosti (smích) na Karlově mostě. To byl happening až magický. Všichni se usmívali a objímali se v té krásné krátké době.

V mládí jsme také hodně závěrů roku trávili na chalupě s kamarády. Letos to vidím na odpoledne v ateliéru – mám ho v sedmém podlaží (bez výtahu) a tam tolik ty výstřely a výbuchy (ví bůh proč se to děje) nedolehnou. Večer udělám chlebíčky a zcela konvenčně je smícháme s nějakým filmem. Co se týče těch chlebíčků, tak se snad Jana nebude zlobit, když prásknu, že je nesnáší dělat. My to máme trochu zvláštní – často na chalupě já vařím a ona lítá po zahradě s motorovou pilou. Ale když už to tak funguje skoro padesát let, tak to asi nebudeme nějak zásadně měnit…?

Jen tak mimochodem, napsal jsi někdy vánoční písničku nebo báseň?

Básně jsem psal od dětství, ale na žádnou Vánoční si nevzpomínám. V deseti letech jsem totálně dojal maminku, když dostala pod stromeček vlastnoručně mnou napsanou, ilustrovanou a podivně svázanou knihu s hrdým titulem „PRAHA, sbírka básní Martina Němce – věnováno mé matce.“ Já jsem byl takové trochu geniální dítě, ale naštěstí jsem z toho vyrostl (smích).

Písničku o Vánocích jsem složil jednu, a to poměrně brutální. Vyšla na Době ledové, nebo Věži z písku, když jsme začínali s Bárou Basikovou definovat hudbu Precedens. Jmenovala se Tichá noc. Text byl o puberťákovi, který se na Štědrý den zabije v ukradeném autě. Já holt tu poklidnou atmosféru svatého večera dokážu umělecky zúročit. Omlouvám se útlocitným čtenářům (čtenářkám) – jsem sice romantik, ale taky trochu pankáč. V refrénu té písničky jsme s Bárou zpívali „černočerná Stille Nacht – jemu se ale nechce spát“. Pak jsem na to téma namaloval i veliký obraz, který před pár lety koupil, k mé radosti, Jan Saudek. No, to jsem asi dost jinde, nežli jsi chtěl, viď?

Ani ne, hezky jsi to propojil.  Když budeš hodnotit letošní rok, co se tobě i kapelám, které vedeš, nejvíc povedlo?

Myslím, že Lili Marlene odehrála krásné koncerty s čím dál skvělejší pěvkyní Dášou Součkovou a s novým Precedens jsme nabití opravdu velkou energií. Koncerty měly skvělé reakce publika o našich nemluvě. Mám z tohoto projektu se skvělými muzikanty a Danielou Langrovou u mikrofonu fakt velkou radost! Myslím, že tradiční písně jako je Doba ledová, Soumrak bohů, nebo Berlínská zeď dostaly novou tvář, a to nemluvím o těch nových. Je to teď pěknej bigbít! Já ale nemám moc rád bilancování – snažím se dívat dopředu. Rád a často začínám (už ani nevím kolikátá tohle je sestava Precedens například) a nemám nějak naléhavě v úmyslu končit. Jestli do toho tedy můžu mluvit a zasahovat? Člověk míní… (smích)

Dáváš si novoroční předsevzetí?

Ano. Tajná.

A poslední obligátní otázka? Jak se cítíš a co plány pro tento rok? Co nové skladby? Bude nové album případně nová výstava?

V letošním roce jsem se navystavoval až opulentně – měl jsem čtyři společné a jednu samostatnou výstavu, tak spíš budu přemýšlet a pracovat na něčem novém. Mám nějaké nápady – opravdu nerad se v tvorbě opakuju. Sice se říká, že opakování je matka moudrosti, ale já myslím, že je to spíš teta stereotypu. Člověk by, myslím, neměl recyklovat sám sebe. Hlavní náplní začátku roku bude ale samozřejmě práce na novém albu Precedens s názvem Piruety a vytvoření videoklipu a všeho toho kolem. To je vždy dost náročné produkčně, umělecky, finančně… Což mi připomíná, že budeme oslovovat příznivce kapely na Crowdfundingové platformě Hithit. Tak to nepromarněte!

V květnu 2025 bychom album rádi pokřtili a je na něm ještě dost práce. Krásné práce s talentovanými lidmi. Myslím, že mám tentokrát na kolegy a kolegyni opravdu štěstí. Je to zábavné, že většina mých současných spoluhráčů je stejného věku jako kapela sama. Prostě Precedens čtyřicet plus. To je dar, že se mnou jsou ochotní hrát takoví puberťáci, ne? (smích).

Robert Rohál

Foto Jindřich Buxbaum, Jiří Primas, Jana Němcová, Iva Žižková, Vladimír Holomek a Robert Rohál