Není jednoduché zaujmout zahraniční rozmazlené publikum a být třicet let vyhledávanou mezinárodní operní hvězdou, ale není ani snadné stát se z čista jasna skvělou činoherečkou, o čemž svědčí dvě titulní role v divadelních inscenacích Mistrovská lekce a Milena. Přitom jako by její tvůrčí potenciál neznal mezí. Čím asi ještě překvapí Dagmar Pecková, která zazářila už v několika uměleckých oblastech? Čím ještě může tato renesanční žena potěšit své publikum, které jí má rádo pro její umění, oduševnělost a inteligenci? A překvapila. Přišla s něčím, co možná málokdo tušil, a to s knihou Ty vole se neříká. Název je sice také nečekaný, ale o to víc je přesný a vystihující.

Místo toho, aby zvolila memoáry umělkyně světových parametrů (jak by to možná někdo očekával), vystavěla svou první knihu na neskutečném množství živých příběhů počínaje svým dětstvím až po současnost. A je to to nejlepší, co mohla udělat. I když každá povídka čítá maximálně půldruhé stránky, není žádný z autentických příběhů v nějaké zkratce.  Nic nechybí, ani nepřebývá. Slov i vět má přesně tolik, co mikropovídka potřebuje. Ale především má její psaní styl a jiskru.

Ve 101 mikropovídkách je prakticky vše, co se jejího dosavadního uměleckého a soukromého života týče. Přitom tu nejsou jen humorné zážitky nebo průšvihy, i mezi řádky se čtenář leccos dozví o její povaze, temperamentu, smyslu pro spravedlnost i profesionalitě, ale také o její rodině a lidech, kteří ji obklopovali a obklopují. Díky této povídkové knize se mnozí dozví, co Dagmar Pecková prožívala jako malá holka, jak začínala, kde všude v zahraničí vystupovala, co v té či oné době prožívala či s kým vším se její profesní cesty zkřížily. Byla to neuvěřitelná jízda v hudebním světě.  Hvězdní kolegové, skvělé nabídky, světové operní domy, ohromné festivaly, prestižní sály, vynikající orchestry a do toho zážitky, které jen tak někdo nezažije.

Ale abych to celé uzavřel. Přiznám se, že mě povídková kniha Dagmar Peckové vyloženě nadchla. Musím ocenit nejen jedinečný styl, humor a nadhled, což jsou její atributy, ale fascinuje mě i její přehled a paměť. Navíc její povídky mají náboj i pointu, tady předvedla „malá velká žena“ mistrovství svého hbitého ostrovtipu. Neskutečné výbuchy smíchu. To byly časté mezihry během mého čtení knihy Ty vole se neříká. Dorazil jsem ji ve dvou dnech na dva zátahy a věřte, že to byl díky autorce skvěle vyplněný čas. Mnoho jsem se dozvěděl i báječně pobavil, ale také jsem v řádcích Dagmar Peckové cítil radost, vášeň a posedlost.

Robert Rohál

Foto: archiv Dagmar Peckové