Blonďatou dámu, která se jmenuje Jarmila Vlčková, znám z několika oblastí. Jednak z divadla, kde hraje činoherní role, ale je výborná i v muzikálech. Jako komička a zároveň pěvkyně mě asi nejvíc ohromila i pobavila v inscenaci Mistrovská lekce, kde sekunduje Dagmar Peckové, jednak i jako fotografka, která umí. Její fotografie jsou jedním slova dokonalé. Přitom hraje i v divadle pro děti a je spoluautorkou řady úspěšných dětských knih. Nicméně má před pražskou divadelní premiérou, což mě inspirovalo s ní udělat rozhovor.

O čem bude nová inscenace Na poslední koleji a jakou roli hrajete vy?

V našem příběhu se ON a ONA setkávají na vlakovém nádraží a znovu prožívají své lásky, zklamání, radosti i strasti. Nahlédnete do duše člověka a zaposloucháte se do klasiků české poezie a písně. Ocitnete se ve světě, kde se každý z vás najde a pozná. Uslyšíte Seiferta, Nezvala, Žáčka, Skácela, Nerudu, Vrchlického, Hraběte, Kainara, Ježka a další klasiky české poezie a písně.

A jakou roli hraji?  Ve scénáři jsem napsaná jako ONA, ale můžu to být já, nebo kterákoliv žena, kterou znáte. Všechny prožíváme to samé, jen každá trochu jinak a v jinou dobu. Ale vždy chceme být milované a chceme milovat.

Znám vás z jeviště Městského divadla Mladá Boleslav anebo z kultovního představení Hrdý Budžes, ale premiéra představení Na poslední koleji se bude hrát v Praze?

Ano, premiéra bude v Praze v kouzelném divadle Apropo, které se nachází na Jánském vršku. Miluji, když jdu na zkoušku Nerudovou ulicí, prohlížím si stařičké domy, hledám schovaná domovní znamení. Občas schválně bloudím v zapadlých uličkách a kochám se. Pak sejdu staré schody, projdu dřevěnými dveřmi do klenuté chodby, kde na starých komodách mezi podzimními dekoracemi svítí svíčky. Potom se přede mnou otevře prastarý dvorek a já se ocitnu pod vysokými stromy, v jejichž korunách jsou zavěšené veliké sochy muže a ženy, všude okolo jsou pavlače, které převyšuje věž skrývající jedny z nejstarších dřevěných schodů v Praze. Kolem vás je spousta posezení a opět svíčky… Nemůžu si pomoct, ale je tam prostě obrovský Genius loci a já si ho naplno užívám.

Premiéra nám vyšla na letošní první adventní neděli 1. prosince v 19.30 hod. Těším se, že tou dobou už budou všichni předvánočně naladění, přibyde více svíček a světýlek v oknech a diváci si tak užijí kouzelnou adventní neděli procházkou po Praze a zakončí ji naším představením. Během celého roku budeme samozřejmě s představením jezdit po republice. Ale vždy se rádi vrátíme hrát i do Prahy.

Máte ráda komorní divadelní prostory?

Ano, mám je ráda. Ale mnohdy je v nich hraní těžší než na velkém jevišti. Diváci jsou kolikrát tak blízko, že máte pocit, jako byste hrál u nich doma. Musíte použít úplně jiné výrazové prostředky. Nemůžete je „utlouci“ velkými gesty ani hlasitostí. Zároveň musíte hrát naplno a takzvaně „nepodehrávat“. V posledním ročníku na herecké škole jsem si toto téma vybrala k absolutoriu. Rozdíly v hraní na malé a na velké scéně. Nepatřím mezi malinké herečky, protože když rozpřáhnu ruce, tak jsou od portálu k portálu a musím se tak trochu krotit. Ale malé prostory mě hodně baví, protože tam můžete i velmi jemnými prostředky divákovi zahrát velikou škálu emocí. Naše premiérové divadlo Apropo patří snad k nejmenším v republice, takže nás budete mít opravdu na dosah ruky.

Kdo se na představení ještě podílí ať už jde o herce, autora, režiséra…?

Jsme trojice, která se nepotkává poprvé. Už jsme spolu hráli v představení POD STŘECHAMI PAŘÍŽE. Premiéra byla před čtyřiadvaceti lety, a ještě ho sem tam hrajeme. Tuto formu máme dobře vyzkoušenou a myslím, že se všichni skvěle doplňujeme. Nové představení NA POSLEDNÍ KOLEJI, stejně jako předešlé, připravil Petr Mikeska, je autorem, režisérem i mým hereckým kolegou. Pak jsem tam já a naše úžasná klavíristka Linda Winterová, která se tentokrát stane naším třetím hercem a možná, že jí na zádech vyrostou i křídla… Kostýmy a scénu má na starosti výtečná Agnieszka Pátá.

Navíc jste i autorkou divadelních fotek a snad i plakátu… Vím, že fotíte a vystavujete. Chystáte nějakou další výstavu?

Kdepak, autorem fotografií je můj muž Martin Vlček. Já mu do toho jen hodně mluvila. Petra hned napadlo, že bychom měli mít na plakátu nádraží, a tak našel jednu zarostlou kolej, kde už vlaky nejezdí. Agnieszka nám přinesla skvělé kostýmy a šlo se fotit. Já měla ještě jeden sen s detailními fotografiemi jednotlivých aktérů, tak jsme se s mužem chvíli střídali u fotoaparátu.

Výstavu teď bohužel žádnou nechystám.  Divadlo mě tak pohltilo, že nic jiného nestíhám. Ale fotím pořád, hlavně v létě jsem si užila focení v Krkonoších. Seděla jsem na louce a hledala berušky, koníky a další havěť. Miluji totiž makro fotografii, a tak jsem se učila, kdy je hmyz v klidu a dá se fotit, nebo kdy to nemá cenu, protože se tak hemží, že je zbytečné je honit. Tuším, že tam bude pár dobrých záběrů, ale ještě jsem se na ty fotografie ani nestihla podívat.

A další herecké role?

To se uvidí, něco se klube, ale je to ještě daleko a já jsem pověrčivá, tak mlčím!

Chystáte i něco pro děti?

Naše DIVADLO LÁRYFÁRY hraje pro děti už od roku 2008 a máme celkem osm pohádek, s kterými neustále cestujeme po divadlech v celé republice. Zatím nové představení nechystáme, protože je stále zájem o všechny naše pohádky.

Ale teď nám nově vyšla jedna knížka pro děti. Napsaly jsme ji společně s Pavlínou Jurkovou a jmenuje se VIKTOR A PŘÍPAD ZMIZELÉHO PSA a je pokračováním první knížky, kterou jsme napsaly, VIKTOR A ZÁHADNÁ TETA BOBINA. Jenže, zatímco první díl vyšel již potřetí, tak druhý díl nebyl dlouho k dostání, protože se rychle vyprodal. Poptávka po něm byla dost vysoká, dokonce se na jednom serveru s použitými knížkami vyšplhal na cenu 664,-Kč, což nás naprosto ohromilo! Teď si ho nově vzalo pod křídlo Nakladatelství Albatros, což nás velice potěšilo, protože se nás čtenáři na něj často ptali.

Je už pravidlem, že tam, kde hraje naše divadlo, přivezeme i naše knížky. Teď už vozíme skoro malé knihkupectví. Diváci si na to zvykli a vědí, že po pohádce zůstaneme na jevišti a oni si mohou přijít pro knížku s osobním věnováním. A my z toho máme velikou radost.

Robert Rohál

Foto: Martin Vlček