Léta je vidět na přerovském jazzovém festivalu. Tak jako tak se Jakub Neuls pohybuje především v zákulisí. Jak by ne, když je synem ředitele Rudolfa Neulse, navíc má k muzice pozitivní vztah. Občas mluví do dramaturgie, ale především se stará o to, aby všechno klapalo a spokojenost byla jak na straně účinkujících, tak na straně publika. Že jazzové jablko nepadlo daleko od stromu je jasné jak facka.

Jak hodnotíš s odstupem pár dnů nedávno skončený 41. ročník Československého jazzového festivalu Přerov, co týče hudební nabídky a atmosféry?

Myslím si, že navzdory finančním problémům se podařilo sestavit zajímavý program pro co nejširší spektrum posluchačů. Velmi mne potěšilo, že i ve všední dny byla dobrá návštěvnost a na poslední festivalový den bylo plné hlediště i balkón tak, jak jsme byli zvyklí z minulých let.

Jako syn ředitele festivalu Rudolfa Neulse jsi na festivalu „pečený vařený“ coby šéf produkce. Asi se nemýlím, že jsi i ty jazzovým příznivcem… 

Máš pravdu, festivalu se aktivně zúčastňuji od roku 1996. Za tu dobu jsem již pár koncertů viděl a můžu říct, že jsem si tento žánr postupně zamiloval. Nechci tím říct, že bych byl bůhvíjaký odborník, ale za ty roky jsem už cosi slyšel a snad mám přehled. I když v mé diskotéce zatím převažují rockovější desky, ale i tak vlastním slušnou řádku cd s jazzovou hudbou.

Produkce, to je náročná práce. Chce to hlavně pevné nervy a nadhled… Podílíš se i na dramaturgii?

Dramaturgem festivalu je pan ředitel, hlavní rozhodnutí je tedy na něm, ale i tak se o kapelách v průběhu roku bavíme, a tak se i já snažím přijít s osobnostmi či kapelami, které by to stály a které by mohly zajmout i publikum. Každopádně za ta léta se mi podařilo pár kapel nanominovat. Například Maceo Parker, J. A. R., Monkey Bussines, T.D.C a další.

Tvůj otec je známý hudebník, ale co ty? Hrál jsi někdy v nějaké kapele?

Ne, bohužel ne. Moje kariéra světoznámého muzikanta skončila již na základní škole, kdy jsem zobcovou flétnu vyměnil za rybářský prut.

Letos se mi hodně líbily velké jazzové dámy – Martina Barta i Jany McPhercon. Co tě na festivalu nejvíc překvapilo a zaujalo tebe?

Přesně jak říkáš, myslím si, že tato sázka na něžné pohlaví vyšla skvěle. Za mě bylo velkým překvapením vystoupení The Next Movement. Tuto kapelu jsem si schválně neprolustroval. Ale už zvuková zkouška mne utvrdila v tom, že mě to bude moc bavit. A tak se i stalo. Mám rád různé fůze a tato mi přišla na pátek víc než vhod. Jak říkali kluci z kapely - Už jste měli na jazzáku RAP? A my, že vlastně ani ne. No tak teď už jo.

Na které osobnosti, který vystoupily na přerovském festu v minulých letech, vzpomínáš rád a proč?

Nejvíc mě v paměti uvízly ty koncerty, které tzv zbořily barák jako například Jungle Funk, Hiram Bullock Group, Manu Katché Tendances, Maceo Parker, Candy Dulfer. Dále pak super kapely, které se podařilo do Přerova dovézt: The Clayton-Hamilton Jazz Orchestra, Joe Lovano Us Five feat. Esperanza Spalding, Steve Gadd + Friends, Marcus Miller Band – Tutu Revisited a tak dále to by bylo na celý článek. Prostě za ta léta se podařilo Přerov zařadit na mapu světa (nejen jazzového).

Kdo se všechno účastí festivalu coby návštěvníci? To určitě nejsou jen Přerované…

Snaha je oslovit co nejširší skupinu posluchačů, aby si každý našel to své, proto se snažíme nabídnout co nejpestřejší dramaturgii. Cílem je oslovit mladší publikum. Převážná část návštěvníků bude z Přerova, ale troufnu si říct, že na vybrané koncerty přijedou i posluchači ze vzdálených končin.

I když roky „děláš do jazzu“, tak tvé povolání je jenom úplně jinde…

Ano, jsem vystudovaný zemědělec a touto profesí se již nějaký pátek živím. Ale muzika je mým velkým koníčkem od mladých let. Nejsem muzikant, zato jsem kritik (smích).

Těšíš se na příští festivalový rok?

Těším, i když to zní jako klišé, ale asi se opravdu těším. Jsem hlavně zvědavý, co se v roce 2025 podaří dovézt do „měštáku“, aby byl full house.

Robert Rohál

Foto: archiv Jakub Neuls