I když byl filmový dokument o herečce Ivě Janžurové, který měl premiéru v kinech ani ne před měsícem, s napětím očekávaný a dnes už plní svůj úkol, přesto je jiný, než bývá zvykem. Samozřejmou součástí jsou ukázky z jejích slavných filmů, nicméně důležité jsou i současné promluvy protagonistky či její odpovědi na kupu netypických otázek.

Podstatné je i to že je Janžurka portrét o herecké hvězdě, který natočila její talentovaná dcera s kameramanem Janem Šípkem. I když je celé vyprávění důvěrně pojaté a cudné, tak spousta věcí tam není. Mám tím na mysli třeba její vinohradskou éru (1964 – 1987) nebo kvantum mimořádných postav, které měla v televizi. Ale je to můj pohled na věc. Ale protože jde o film Theodory Remundové, tak to beru takové, jaké to je. Kdyby tvůrci připomněli vše podstatné, co herečka během šedesáti let vytvořila v divadle, ve filmu a televizi, asi by z toho byl spíš televizní seriál než pětihodinový film určený pro kina, což by bylo asi únosné.

Vzpomínám si, že když mi bylo čtrnáct let, napsal jsem jí obdivný dopis, načež mi asi po deseti dnech od ní přišlo pět řádků s krásnou fotkou s věnováním. To už měla za sebou filmy jako Kočár do Vídně, Svatba jako řemen, Penzion pro svobodné pány, Pane, vy jste vdova!, Petrolejové lampy nebo Morgiana. Ostatně už tehdy byla Janžurka mou herečkou číslo jedna.

Tak jako tak je Iva Janžurová jedinečná herečka, okouzlující osobnost a velká „pracantka“, a já si dobře uvědomuji, že každý režisér by dokument o hvězdě jejího kalibru natočil stejně úplně jinak a po svém. V případě režisérky je tedy prostor pro intimitu hereččina soukromí a pohled do její domácnosti, ale také pro její staré (i mladé) přátele. Současně se divák dostane jak do rodného domu v Žirovnici, tak pod hereččinu kůži, kdy je leccos odkryto či odtajněno. I v tom je síla a emocionální hodnota dokumentu, kde herečka vzpomíná na vztahy, na životního partnera, s nímž má dvě dcery, anebo na všelijaké zákruty, které musela ukočírovat.

Vedle obyčejného přemýšlení o životě a práci se tak stejně divák zákonitě ocitá i v divadelním zákulisí či na jevišti, a to nejen v Národním divadle Praha, kde je v angažmá už od roku 1988, ale i na jiných scénách. Navíc vůbec nevadí, že v dokumentu nehovoří mnozí filmoví znalci její kariéry či slavní režiséři či herečtí partneři. A přitom všechno jede jako po drátku a nic není navíc a zbytečně. Naopak je tam mnohem více, než byste čekali. V tom je Janžurka Theodory Remundové neobyčejná, hřejivě lidská a výsostně silná.

Robert Rohál

Foto: CinemaArt