Zkušený muzikant, skladatel a aranžér, který byl léta členem známé hudební skupiny Golem. To je Karel Štolba, který má na svém kontě plejádu písní i divadelní či filmové hudby. Hojně spolupracoval s Josefem Lauferem, Petrou Janů nebo Martou Kubišovou, ale kultovní je i album Letiště, kde autorsky spolupracoval s Karlem Černochem. Léta vyučuje na Pražské konzervatoři a poslouchá každou hudbu, která ho oslovuje a může tak prožívat radost s podobně potrefenými kolegy.

Jak prožívá letošní léto zkušený skladatel, aranžér a hudebník vašeho formátu?

Letošní léto jsem zahájil pobytem v nemocnici díky plicní embolii a čas mi připomenul, že mládí je již za horami a že se budu muset taky trochu šetřit. Nicméně, byl mi nabídnut další školní rok na Pražské konzervatoři a už se na něj opět těším.

Tak to jsem rád. Léta jste byl členem skupiny Golem, která doprovázela nejen Josefa Laura nebo Petru Janů. Jak vlastně tahle slavná kapela dlouho hrála?

Do Golema jsem nastoupil v roce 1976 a hrál jsem v něm až do roku 2017, kdy vážně onemocněl kapelník Jan Václavík a krátce po něm i Václav Týfa a Jiří Hlava… Tito všichni zemřeli a do toho upadl do kómatu Josef Laufer. Bohužel bylo to moc ran naráz.

Ukončili jsme společné hraní, ale každý ze zbytku Golema někde hraje. Mimochodem, doprovázeli jsme nejen Josefa Laufera a Petru Janů, ale také Karla Gotta, Lucii Bílou a celou řadu tuzemských i zahraničních pěveckých hvězd.

Byl jste vždycky nápaditý tvůrce. Které hudební styly byly doménou vaší pianistické potažmo aranžérské práce pro kapelu?

Skládat a aranžovat pro Golem byla čirá radost. Všichni jsme byli naladěni na stejnou vlnu, funk, blues, jazz. Poslouchali jsme americké kapely (například Earth,Wind a Fire nebo Al Jarreau). Dechová sekce nás "nakopávala".

Golem byl vynikající kapelou, který procestoval nejen celou Evropu. Kde měl Golem největší úspěch?

Ano procestovali jsme kus světa, muzika je klíč k srdcím všude ve světě. Všude byli fanoušci popu, funk a jazzu. Josef Laufer díky jazykové vybavenosti roztančil šedesát tisíc lidí v Lisabonu. Ale hráli jsme i v jazzových klubech, kde s námi jamovali místní muzikanti.

Měl jste někdy nabídku hrát v jiné kapele, než byl Golem?

Měl jsem i nabídky na přestup do jiné kapely, ale Golem byl hudebně i lidsky nedostižný. Na každý koncert jsme se těšili i lidsky jsme si sedli.

Vedle své hráčské činnosti jste skládal a aranžoval pro naprosto odlišný hudební styl, než byl prezentován jako mainstream v kapele, Tady mě napadají vaše jazzové skladby nebo operní melodie, které jste aranžoval pro album německého tenoristu Michela Tizianiho…

V devadesátých letech jsme jeli třikrát tříměsíční turné po západní Evropě, na kterém jsme doprovázely americké hvězdy. Byla to úžasná zkušenost, když jsme viděli, co ti lidé umí. Po ukončení turné nás oslovil promotér těchto koncertů, a tím byl pan Michael Tietz, vystudovaný operní pěvec vystupující pod uměleckým jménem Tiziani. Oslovil nás s nápadem přepracovat slavné operní árie do soudobého kabátu. Ve studiu jsme vše nahráli, ale Michael nahrávky odvezl a už jsme je neslyšeli. Nejsem si zcela jist, zda to oslovilo širší hudební veřejnost.

Začátkem devadesátých let jste na koncertech do doprovázel Martu Kubišovou, které jste napsal i dva komorní muzikály, což bylo ve své době velkým překvapením…

Bylo to v devadesátých letech, kdy jsme doprovázeli řadu zpěváků a mezi nimi i Martu Kubišovou. V roce 2002 jsem dostal v divadle Ungelt nabídku, zda bych byl ochoten doprovázet Martu Kubišovou v muzikálu A. L Webera (Tell Me on a Monday) u nás známý jako Líp se loučí v neděli. Bylo to dvouhodinové představení jenom pro Martu a mně za pianem. Mělo to velký úspěch. Poté mě oslovil šéf divadla Ungelt Milan Hein a nabídl mi, zda bych napsal původní český muzikál na libreto Marty Skarlandtové Touha jménem Einodis. Tématem byl bouřlivý život baronky Sidonie Nádherné, která žila na zámku Vrchotovy Janovice. Muzikál se hrál pět let (2013 - 2017), kde titulní hrdinku představovala ve zralém věku Marta Kubišová a mladou Aneta Langerová. Hrálo se na Letní scéně divadla Ungelt a představení bylo již od března vyprodané

Ale intenzivní byla i někdejší spolupráce s Karlem Černochem a hned musím vzpomenout skupinu Akvarel a album Letiště…

S Karlem Černochem jsem se seznámil v roce 1970. Byl jsem v té době pianistou Big Bandu AUS VN, tedy na vojně. Karel měl v té době absolutní zákaz koncertování, a tak jediná možnost, jak mohl vystupovat, bylo angažmá s vojenským big bandem pro vojáky. S Karlem jsme si okamžitě padli do oka. Hodiny jsme spolu muzicírovali, sestavili kapelu Akvarel a vznikl i materiál na LP Letiště. Karel byl nesmírně muzikální, swingař a měl rád blues a jazz. Mimochodem, když album vyšlo, proběhlo zcela bez zájmu kritiků, dnes tvrdí, že to je Karlovo nejlepší LP.

Hojná byla i vaše spolupráce s divadly, filmem a televizí.

V roce 1970 jsme napsali hudbu ke krátkometrážnímu filmu "O kráse pohybu", ale napsal jsem i hudbu k divadelní hře "Jděte domů babi, tady umřel chlap". Byla to komedie s Josefem Dvořákem v hlavní roli a v režii Jiřího Císlera. Hrálo se v divadle Atelier a představení mělo obrovský úspěch. Po přestupu do Golema jsem spolupracoval s režisérem Františkem Polákem na pořadu ABECEDA, ale i na dalších programech z oblasti televizní zábavy.

Vašima rukama prošly desítky, možná stovky studentů na Pražské konzervatoři. Co vám tato éra přinášela?

Ano, učím na konzervatoři od roku 1996 a za tu dobu mi prošly rukama stovky studentů. Je to radost, když máte samé nadané žáky, všichni postižení muzikou stejně jako já. Vždy jim říkám: "Važte si toho, že jste políbeni muzikou, devět lidí z deseti nikdy nezažijí s muzikou to, co vy." Zákonitě mám pokaždé radost, když vidím, jak jim ta muzika jde a jak jsou úspěšní.

Máte za sebou moře krásné práce, ale stejně by mě zajímalo, jestli existuje něco, k čemu jste se nedostal anebo to jednoduše nevyšlo a vás to mrzí…

Víte, začínal jsem jako houslista, prošel jsem vážnou hudbou, ale můj otec byl jazzovým pianistou a tomu se nedalo odolat, tak jsem přesedlal na klavír. Jsem moc rád, že jsem tím vším prošel, prohlédl jsem si hudbu ze všech stran. Hudba je oceán krásy a já jsem měl to štěstí jím proplout.

Jakou muziku rád dnes posloucháte?

Dnes poslouchám každou hudbu, která mě osloví a těší mě, že můžu prožívat radost s podobně potrefenými kolegy.

Když máte čas a chuť, vídáte se starými přáteli?

Ano, stýkáme se u piva a vášnivých debat o muzice.

Robert Rohál

Foto: archiv Karel Štolba