Zpočátku to byly naivky, ty pak vystřídaly na jevišti komediální a dramatické role. A protože je Lenka Kočišová muzikální, objevuje se i v muzikálu. Už jako začínající herečka si vyzkoušela Lízu Doolittlovou, což je náročná herecko-pěvecké role, ale hodně se zpívá i v letošní divadelní novince Liška B., kde má postavu Anduly. A protože mě její představitelka zaujala přesvědčivým herectvím i suverénním zpěvem, patřily otázky v následujícím rozhovoru právě jí.

Přibližně patnáct let působíte v Moravském divadle Olomouc, zajímalo by mě, na které postavy či představení nejradši vzpomínáte? Které role vám daly nejvíc zabrat, které byly nejnáročnější?

V Moravském divadle Olomouc jsem oficiálně patnáct let, přičemž čtyři roky jsem strávila na mateřské dovolené. Bylo to také období Covidu, takže i když jsem ze začátku smutnila, že nemůžu hrát, nakonec si udělali dovolenou všichni. Můj stesk po divadle tedy nebyl tolik intenzivní. Také proto ty čtyři roky od té „patnáctky“ odečítám. Říkám, že hraji pouze jedenáctou sezonu.

Nasbírala jsem slušnou sbírku různorodých rolí a některé z nich mi k srdci opravdu přirostly. Kdybych měla jmenovat plejádu naivek v mým začátcích, vybrala bych si Slepou holku z Hostince u Zeleného stromu. Autor knižní předlohy, Peter Kováčik, byl na premiéře. Po skončení představení za mnou přišel a řekl mi: „Ďakujem, presne takto som si tu dievčinu predstavoval.“ Byl to pro mě do začátku obrovský dárek a povzbuzení.

Ráda vzpomínám i na roli Lucrezie v Mandragoře, protože tu začalo moje zpívání na profesionálním jevišti. Vystřídala jsem tam několik žánrů, a protože ty písně měly vtip, často mě jejich verše napadají a zpívám si je dodnes.

Kolem třicítky se moje nejmilovanější role vždycky spojili s prací s náročným režisérem. Mezi nejnáročnější patřil Michal Lang, ale pod jeho vedením vznikla snad moje nejmilovanější dramatická role, a to Nevěsta z Krvavé svatby.

Ráda vzpomínám také na představení Láska a peníze v režii Mikoláše Tyce. Velmi jsem souzněla i s režisérem Michalem Spišákem, který u nás režíroval více inscenací. Amazonii a Léto na kole jsem hrála moc ráda. Ale nejdůležitější byla ta vzájemná propojenost. Byla to nejlepší partneřina ve smyslu režisér – herečka.

Z komediálních rolí bych vybrala Babu ze Jména, nebo aktuálně Marciu v Natěračovi. Marcia mě taky hodně potrápila. Tahle role vyžaduje jet na plný plyn ve všech zatáčkách. Diváci nám vydanou energii ale perfektně vrací. Takže ve výsledku se na tu vyčerpanost těším.

Miroslav Krobot nám zas podaroval Lišku B., kde hraju Andulu – a tu mám také hodně ráda. Můžu plně využít i svůj slovenský temperament a zahrát v ní dohromady všechny tetky z vesnice, které jsem kdy znala.

Moc se mi líbilo muzikálově laděné představení Liška B., ale vy jste hrála a zpívala i Lízu Doolittlovou v My Fair Lady…

Andulu, i každé představení, ve kterém můžu zpívat, si cením. Zpěv mě provází od dětství a jsem ráda, že se na jeviště MDO dostává tak často. V době, kdy vznikala My fair lady, jsem Lízu vnímala jako pěvecky příliš velké sousto. Byla to ale neuvěřitelná škola. Zpívání s orchestrem, partneřina se sólisty operety a opery, práce se sborovým ansámblem, mě naplňovala pokorou a radostí. Upřímně si myslím, že i když se to hrálo šest let, naplno jsem si to užívala až poslední tři roky. Ale pamatuji si, že ve výsledku jsem se těšila na každé mávnutí dirigentskou hůlkou a na každou zpívanou notu. Rostla jsem s tím představením a jsem za něj vděčná.

V čem vás může publikum vidět v divadle? A co nového se v této sezóně ještě rýsuje?

Kromě Natěrače a Lišky B. je to například Přelet nad kukaččím hnízdem, nebo Manon Lescaut, kde hraju výhradně mužské role. Momentálně se zkouší muzikál „Ela!“, o Elišce Junkové, takže se jeviště MDO znovu rozezpívá a roztančí.  

Někde jsem četl, že byste si ráda zahrála titulní postavu v dramatu Heda Gablerová, ale vy jste si v tomto kusu už zahrála dříve, a to Teu.  Znamená a asi se nepletu, že vás kromě komedie, muzikálu přitahují i velké dramatické role?

Hedu Gablerovou jsme nastudovali v režii Aničky Petrželkové v rámci mé stáže na VŠMU v Bratislavě. Role Tei Elvstedové byla krásná. Ale říkala jsem si, že v Hedě je něco tak záhadného a bolestného, že bych se toho jednou chtěla herecky dotknout. Mám ráda složité osobnosti, vrstvené charaktery, které můžu v rámci zkoušení zkoumat. Ale není to jenom Heda, mohla bych jmenovat další krásné dramatické role. Já třeba miluji Tennessee Williamse, ale ten se za celou dobu, co jsem v angažmá, u nás nehrál. Jinak se ale nezaměřuji na jeden žánr. Snažím se být všepoužitelná a obecně k velkým i malým rolím všech žánrů přistupuji se stejným nadšením i respektem.

Když dávali před časem v Městském divadle Zlín Tramvaj do stanice Touha, tak jsem ji viděl minimálně 10x. Je fakt, že hry Tennessee Williamse miluji a na českých jevištích jsem si je jako divák mockrát užil.  Proto by mě zajímalo, jakou postavu z jeho her byste si s radostí ráda zahrála? Není to náhodou postava Blanche?

Blanche, nebo Stella. Je to jedno. Předností ženských postav u tohoto autora je, že jsou stejně zajímavé, charakterově výrazné… úchvatné. Na 27 vagónů bavlny, jsem už stará, ale na Serafinu z Tetované růže, je mi akorát. Nepohrdla bych ani jeho jednoaktovkami, jako Dům na zbourání, Podivný příběh jedné lásky atd. Vím ovšem, že takhle komorní obsazení je pro velký činoherní soubor spíše nevýhodné. Ale kdo ví? Doufat můžu…

Herectví jste studovala nejdřív na košické konzervatoři a pak na brněnské JAMU, ale také jste absolvovala stáž na VŠMU v Bratislavě. Není pochyb o tom, že jste rozená herečka, ale jak vzpomínáte na studentské roky? Bylo to hodně „výživné“?

Já nejsem rozená herečka. V mé rodině se kromě ochotnických divadelních spolků nikdo herectví nevěnoval. K herectví jsem se velmi vtipně dostala tím, že jsem chtěla dělat přijímací zkoušky, které mě budou bavit. Nevěděla jsem, že když mě vezmou na konzervatoř na hudebně-dramatický obor, bude ze mě herečka. To jsem zjistila až po přijímačkách. Zní to velmi naivně, ale bylo to tak. Tou dobou jsem již studovala Střední pedagogickou školu v Prešově, protože zmiňovaný obor se v Košicích otevíral ne každý, ale každý druhý rok.

Studentská léta na konzervatoři byla směsicí radosti, objevů, dřiny, ale také první setkání s odvrácenou stranou tohoto povolání, o které se začíná mluvit až v poslední době. Vždycky záleželo na konkrétním pedagogovi a jeho přístupu. Mnoho talentů v tomto prostředí rozkvetlo, ale mnoho bylo také zničeno absurdním diktátem ideálu krásy. A já jsem do tabulek moc nezapadala. Atmosféra na JAMU byla velmi podobná, ale nakonec na studium vysoké školy vzpomínám s láskou. Myslím, že mě pro práci v divadle skvěle připravila. Navíc jsme byli generace, která si to uměla pořádně užít. Setkávání v klubu na Astorce, návštěvy divadel, klubů, kaváren, nekonečné debaty a různorodost náhledů na to, jakým způsobem a proč divadlo dělat… Možná si to idealizuji, ale na ten mladý entuziazmus vzpomínám ráda.

Jak často jezdíte do Prešova?

Snažím se na týden 2x nebo 3x do roka do Prešova vyjet. Jde o to jak mi to divadlo a rodina dovolí.

Jste vytížená herečka, ale máte taky rodinu a děti. Při vaší „východňárské“ nátuře a temperamentu nepochybuji o tom, že to všechno zvládáte. Ale máte čas na koníčky, záliby?

Mám dva kluky ve věku 6 a 5 let, takže můj volný čas vyplňují hlavně oni. Když potřebuji dělat něco jenom sama pro sebe, zaběhám si, čtu, zpívám, podívám se na film, vyrážím na „čumendu“ do jiných divadel, nebo si zajdu na nějaký koncert. Na sólo koníčky ale moc času nezbývá. Výlety, nebo dovolené kombinuji výhradně s rodinou.

Když máte premiéru, kdo vám nejvíc fandí?

Když je premiéra, manžel je doma s dětmi. Fandí mi tedy všichni tři zatím z dálky. Ale fandí mi také rodiče a moje tři sestry. A je jedno, jestli sedí v hledišti, nebo ne. Konkrétně na premiéry moc své známé nezvu. Myslím, že představení po několika reprízách, bývá mnohem lepší. Navíc po premiéře slavím víceméně s kolegy a nemůžu se hostům věnovat tak, jak bych chtěla. I když na premiéře směřuje energie výhradně k divákům a do hlediště, beru premiéry jako slavnostní zakončení zkoušení, které patří ještě nám, tvůrcům.

Robert Rohál

Foto archiv Lenky Kočišové