Nové supraphonské album Hany a Petra Ulrychových vychází hned z několika důvodů. Jednak oba protagonisté slaví letos významná jubilea, jednak album nazvané Odkud a kam/To nejlepší 1969 – 2022 je výběrem zásadních písniček ze všech dekád této legendární dvojice. Dvojice s krásnými hlasy, což je v tomto případě zvonivý skvost Hanin a mužná vřelost Petrova.

Sourozenci Ulrychovi letos slaví v součtu 155 let hudbou vrchovatě naplněných životů. Za tu dobu nabídli spoustu muziky, od bigbítových šedesátek přes tematické sedmdesátky a dlouhé období s Javory až po aktuální průnik elektrického návratu s folklorními přáteli. Tentokrát se Petr rozhodl ve formátu LP (12 písní, některé na vinylu poprvé) a CD (15 písní) vybrat to jimi samotnými považované za nejcennější z bohaté diskografie.

Kompilace tak klene oblouk od hitových nahrávek s Atlantisem, připomíná Odysseu či Nikolu Šuhaje, potvrzuje skvělost příklonu k lidové a z ní vzniklé originální muzice až po radost z nyní častého spojení Ulrychovců, Javory beatu a Hradišťanu. Spolupráce skladatele, textaře a zpěváka Petra s jeho stále úchvatným hlasem obdařenou sestrou Hanou patří mezi to nejlepší, co naše hudba řečená populární za posledních šest dekád přinesla.

Hudební publicista Čestmír Klos kdysi napsal, že se „Ulrychovci nenarodili ve Velké nad Veličkou, ale v Hradci Králové (Petr) a v Liberci (Hana), jejich otec nebyl horňácký primář, ale operní tenor, víceméně vyvolaná folkloristická éra, doznívajících v muzikantských začátcích v první polovině šedesátých let, je zanechala zcela lhostejnými a jejich zájmy se od skládání (Petr) a interpretace (Hana) divadelních písniček (soubor Dibetra) čím dál víc posouvaly k rocku (skupiny Vulkán a Atlantis) či alespoň rockem ovlivněnému střednímu proudu (album 13 HP). Jejich vztah k folklóru tedy nebyl motivován běžnými vlivy rodiny (vyjma nikdy nezapomenutelného zpěvu koled s maminkou), okolí či pracovního prostředí, nevyprovokovala je ani žádná módní hudební vlna. Cesta Ulrychových od rocku k folklóru byla diktována tvůrčí potřebou, snahou vyjadřovat se domácím hudebním slovníkem, respektive – a to zejména v počátečním období jejich folklórního okouzlení – oba hudební směry nápaditě propojit…“

I ti, kteří nesledují tvorbu Ulrychových soustavně, musí být osloveni sympaticky přirozenou povědomostí písniček. Odkud? Z kompoziční původnosti, rozjasněné nádherným zpíváním a poctivým hledáním hudebních kořenů. A kam? K nezapomnění pro sílu brněnských bigbítových začátků, ale především pro pocit vděčné sounáležitosti s moravskou lidovou muzikou i v ostatních končinách naší republiky.

I když jsou Ulrychovci neodmyslitelně spjatí s lidovou písničkou, přesto se za folkloristy nepovažovali už od samého začátku. Na otázku, v čem se od nich snažili odlišit Petr Ulrych jednou řekl: „My se nechceme odlišovat, ale na druhé straně se něčemu přizpůsobovat. Snažíme se ty písničky zpívat tak jako doposud každou jinou. Úplně obyčejně a opravdově, takže vlastně moderně. Nic nám není vzdálenější než všelijaké kudrlinky a folkloristické manýry, které vycházejí z povrchnímu vztahu k lidovým písničkám a jež do jejich soudobé zanášejí některé přežité vnějškové jevy.“

Robert Rohál s použitím textu Čestmíra Klose

Foto Supraphon a archiv autora