Ladislav Špaček je znám jako tiskový mluvčí Václava Havla a také jako autora několika desítek knih o etiketě. Témata jeho knih a seminářů jsou samozřejmě i o oblékání, a proto byla jeho přítomnost na veletrhu STYL a KABO velkou příležitostí povídat si právě na toto téma, a že bylo o čem.

Jak se vám líbí veletrhy STYL a KABO?

Nejezdím sem pravidelně, ale několikrát jsem tady už byl, dokonce jsem tady jednou vystupoval. Teď jsem se tady po několika letech pauzy objevil znovu a veletrh jsem si moc užil. Je dobře, že se zde lidé mohou inspirovat, jak se oblékat pro různé příležitosti. Protože na to už jsme zapomněli.

Takže se vám ta přehlídka krásných oděvů a bot líbí?

Víte, jak je nádherné prohlížet si tady ty stánky? Vidíte třeba krásně vypracované obleky, člověk si je se zálibou prohlíží a obdivuje je. Ale vyjdete ven na ulici a podívejte se v čem ti muži chodí, ale totéž se děje u žen. Proto je tento veletrh jednou z cest, jak k tomu lidi dovést, proto je to záslužné, a proto jsem tady, protože si vážím toho úsilí, které tomu věnujete. Dostat do lidí to, aby se naučili oblékat podle žánru situace, ve které se pohybují, to je vlastně veliké umění. To se vytratilo. Naši dědečkové se převlékali několikrát za den.

Měl jste tento přístup k módě od mala nebo jste k tomu došel časem?

Měl jsem to do dětství, můj tatínek byl obyčejný úředník, ale měl asi sedm obleků, většina byla šedých, tehdy ta kreativita nebyla tak bohatá jako teď. Třeba modrá barva přišla až koncem 2. světové války. Do té doby totiž v pánském oblékání hráli prim Britové. Potom se tohoto trendu chopili Italové, takže to, co nosíme dnes, tak to jsou obleky italského typu. Přinesli odlehčení a takový ten módní šmrnc.

Ale nejsem žádná módní ikona, to přenechávám větším frajerům a taky mladším. Ale odpovídá to mé profesi, mému zaměření. Takže přece jen obleky, kalhoty, košile, boty a doplňky musím prezentovat tak, jak se ode mě očekává.

Umíte si ladit doplňky sám?

Nemám to tak složité, protože muž mého postavení a věku je vlastně velmi konzervativní, i když jsou muži, kteří se vymykají. U mě to tedy není tak dramatické. Ladění doplňků v mém případě je to, že si musím hlídat jednotu kovů, tzn. aby manžetové knoflíčky, hodinky a spona na opasku byly buď stříbrné nebo zlaté. Musí být stejná i jednota kůží, přes den hnědé boty, opasek, řemínek na hodinkách i peněženka, večer zase vše v černém, protože „no brown after six“. A pak ještě kapesníček s kravatou, kapesníček totiž nemůže být z téže látky a vzoru jako je kravata, tímto se vyjadřuje jakási kreativita.

Co když se nestihnete převléknout a musíte večer na společenskou akci?

To se nemůže stát. Když si plánuji den a vím, že půjdu přímo z práce na společenský večer, tak se rovnou obléknu tak, jak bych měl být oblečen večer.  Protože večer se nosí jen černý oblek nebo oblek barvy midnight blue. Přes den v něm můžu běhat, protože je univerzální, ale pokud bych měl na sobě denní oblek, tak v něm za žádnou cenu nemohu jít na večerní společenskou akci.

Jste velký odborník v etiketě, co svatby? Je to hlavní téma letošního veletrhu.

Svatba je naprosto mimořádná událost zejména v životě ženy. Muži se obvykle nehrnou do ženění, i když z lásky k ženě jsou schopni udělat cokoliv a když vidíte, jak v těch svatebních salónech nevěsty navěsí na muže nejrůznější vynálezy. Viděl jsem tady přehlídku svatebních šatů, a to je pohádka, ženy tím prostě žijí, protože když budou mít smůlu, tak si to užijí jen jednou. Svatba si ale opravdu zaslouží mimořádné pozornosti a jsem rád, že se ji tady na veletrhu věnujete.

Jaká jsou pravidla oblékání právě na svatbu?

Svatba má výjimku prakticky ze všeho, na svatbu si můžete obléknout obleky nejrůznějšího střihu a nejrůznější barvy, můžete k tomu mít askot, plastron nebo regatu, můžete si s tím pohrát. Pouze na svatbě lze také doporučit, aby pánský outfit korespondoval s outfitem ženy. Když má žena fialovou kytici, tak ženich bude mít fialový kapesníček nebo kravatu apod. Toto propojení dvou osobností je na svatbě téměř žádoucí, ale v běžném životě dětinské.

Mohou muži experimentovat i na jiných společenských akcích?

V podstatě ne. Muži mají opravdu velkou uniformitu v odívání, jsou pro ně pouze tři roviny pánského společenského oblečení. Nejvyšší příčkou je smoking, potom máme večerní obleky a pak denní obleky, ty, které odkládáme po 18 hodině. U muže je prakticky všechno předepsáno, i to, na který knoflík si zapíná sako, že musí vykukovat centimetr manžety košile nebo kam musí sahat kravata. Prostě z toho není úniku a muži jsou zcela sešněrovaní spoustou pravidel. Pokud jdete do plesového sálu, mají všichni muži černé obleky a kravatu, co na tom vymyslíte. Navíc pokud jdete na akci, kde je předepsáno black tie, pak jsou všichni naprosto stejní, protože ke smokingu můžete mít pouze černého motýlka.

Vidíme, že u mužů je oblékání dost konzervativní, co u žen?

Když se vrátíme k plesům, tak ani dvě ženy v sále nebudou vypadat stejně a kdyby ano, tak to byste viděli. Takže u žen nic takového nenajdete. Můžete to najít třeba v business prostředí, tam platí, že ve dne žena neukazuje ramena, ta jsou zakrytá, dekolt je decentní a délka přiměřená. Nebo platí ještě jedna zásada, že když je žena odvážnější nahoře, tak by měla být konzervativnější dole a naopak. Ale pokud jde na večírek nebo na mejdan, může být odvážná z obou stran. Ženám nemůžete přikázat vůbec nic. Ženy se totiž o to, co si obléknou zajímají od malička, mají v tom přehled, to my muži ne.

Jak to podle vás půjde dál?

Je to těžké předvídat, ale to, že se do divadla nebo do Rudolfina nosí svetry, je dle mého hranice, za kterou už snad nejde jít. Možná to bude ještě chvíli klesat, ale pak už není jiná cesta, než abychom se odrazili ode dna. Kdyby se probudil Jiří Guth-Jarkovský a prošel se třeba teď po Národní třídě, tak ho raní mrtvice, protože v jeho dobách tam chodili pánové v pláštích, polobotkách a v kloboucích, dnes je potkáte v péřovkách a kulichu, někdy mám pocit, že jsem ve Špindlu.