Je to pěkná řádka let, co patří ke špičkovým  překladatelům japonské beletrie. Svědčí o tom nejen vydané tituly, ale třeba i úspěšná beseda, kterou měl koncem loňského roku v Knihovně na Vinohradech v Praze. Byla nejen o překladání a o japonské literatuře, ale i o Japonsku, které navštívil mnohrát. Vedle toho je Jan Levora sběratelem překladů japonské beletrie od roku 1945, ale i zajímavým fotografem, který se může pochlubit několika výstavami. O tom všem vypráví v následujícím rozhovoru.

Nedávno vyšla tvoje nová kniha respektive tvůj další překlad japonské knihy. Kdo je autorem a o čem kniha je?

Kniha vyšla 9. ledna v nakladatelství Argo. Jmenuje se Manazuru, napsala ji Hiromi Kawakamiová a je to již můj v pořadí třetí překlad knihy od této autorky.  Jedná se o poetický, něžný příběh ženy, která se snaží vyrovnat se zmizením svého manžela. Netuší, zda je manžel mrtvý, nebo zda od rodiny utekl. V jeho diáři ji zaujala poznámka Manazuru, což je název malého přímořského letoviska nedaleko Tokia. Od té chvíle ji to neustále táhne k moři, do Manazuru. Tam totiž může vstoupit do světa, kde čas se dokáže zastavit i vrátit, zvuky se vytrácejí a věci mizí. Duchové přicházejí a odcházejí, loď na moři hoří, oběšená žena visí nad hladinou. Dějí se tam opravdu podivné věci.

Když začneš překládat knihu, může za to nakladatelství anebo za to můžeš ty a tvůj nápad?

Překládání japonské beletrie je můj koníček pro volný čas, takže si mohu vybírat, které knihy přeložím, a mohu si dovolit odmítat tituly, které se mi nelíbí. Většinu z dosavadních šestnácti přeložených knih jsem nabídl nebo navrhl nakladatelství sám, nakterá mi nabídla k překladu nakladatelství. V několika dalších případech moje návrhy bohužel ztroskotaly na ceně, kterou za autorská práva požadovala zahraniční agentura zastupující autora.

Vraťme se ještě ke tvé nedávné pražské besedě. Jak akci hodnotíš a jaký máš z besedy pocit?

Já měl z listopadové besedy v Knihovně na Vinohradech skvělý pocit. Jen doufám, že ani posluchači nebyli zklamáni. Ohromila mě vysoká účast.

Vím, že krátce předtím jsi Japonsko navštívil. Kolikátá to byla návštěva, kde všude jsi byl a co tě tam tentokrát zajímalo?

Nedokážu ani spočítat, kolikátá to již byla návštěva. V Japonsku jsem strávil dohromady přibližně deset let, v poslední době tam celkem pravidelně jezdím již jen jako turista. Tentokrát se mnou jela moje sestra, která se do Japonska podívala znovu po pětapadesáti letech. Navštívili jsme známá i neznámá místa po celém hlavním ostrově Honšú, zavítali jsme i do Manazuru, abych se prošel po pobřeží, kde chodila hrdinka poslední knihy.

Máš tam přátele či známé?

Ano, mám tam známé i přátele. Například pana Macumota, bývalého redaktora významného hospodářského deníku Nihon Keizai Šimbun, se kterým jsem se seznámil v roce 1992 během oficiální návštěvy prezidenta Havla, kdy jsem mu zařídil interview s panem prezidentem v šinkansenu během krátké jízdy mezi stanicemi Tokio a Jokohama, když se celá delegace přesouvala z hlavního města do Kjóta.

Je pravda, že už jsi začal s překladem další knihy?

Vloni jsem přeložil knihu pro Naše nakladatelství – Knihy Dobrovský, doufám, že vyjde do léta. Je to tak dojemný příběh, že jsem si při jeho překládání i pobrečel. V současné době překládám další knihu Jukia Mišimy pro nakladatelství Argo. 

Jak dlouho ti takový překlad trvá?

Obvykle mi překlad jedné knihy trvá čtyři až šest měsíců, jen tentokrát mi potrvá přibližně devět měsíců, protože kniha má přes šest set stránek a text je opravdu hodně těžký.

Když ti vyjde nový překlad, nový titul, máš zprávy o tom, jaké mají knihy ohlasy případně recenze?

Ohlasy samozřejmě sleduji, především na internetu. Zajímají mě i ohlasy čtenářů na www.databazeknih.cz.

Kromě překladů také fotíš, a to velmi zajímavě. Bude v brzké době i nějaká výstava?

Nechci nic zakřiknout, ale snad se po letech jedna výstava v dohledné době uskuteční.

Znamená to, že když překládáš knihu, která tě pochopitelně zajímá, žiješ s ní a s osudy „protagonistů“ – jak se říká ve dne v noci - až po dokončení překladu?

Je pravda, že – až na jednu výjimku – nikdy nepřekládám více knih najednou. V poslední době překládám prakticky denně tři až čtyři hodiny, ale na překládanou knihu myslím nepřetržitě. Pořád si někde poznamenávám obraty, které mě napadnou nebo které někde zaslechnu, občas je sám sobě posílám i přes mobil, abych je nezapomněl.

Co tvé sny? Nezjevují se ti ve snech hrdinové příběhů z knih, které překládáš?

Hrdinové ne, spíše místa, kde se příběhy odehrávají – v nich jsem pak hrdina samozřejmě já sám (smích).

Kdo jako druhý si tvůj překlad přečte? Editor nebo někdo blízký?

Je to manželka a hned po ní moje dcera, která vystudovala český jazyk a českou literaturu. U několika knih jsem překlad konzultoval také s přítelem Jiřím, který mi hodně pomohl.

Který tvůj překlad pokládáš za nejzdařilejší a který ti dal nejvíc zabrat?

Mám je rád všechny, jako rodič má rád všechny své děti. Nejtěžší byl asi překlad výběru z díla kultovního autora Edogawy Rampa Zrcadlové peklo, zakladatele japonské varianty detektivního románu. V pozdější tvorbě se přiklonil spíše ke groteskním a erotickým tématům – je považován za zakladatele žánru ero guro nansensu („erotický groteskní nonsens“). Často se pohybuje na pomezí žánrů, rád pracuje také s prvky hororu.

Co obvykle děláš a kam zamíříš, když překlad dokončíš? Neříkej, že už uvažuješ o dalším…?

Většinou jsem po dokončení překladu rozhodnut dát si pauzu, ale po pár dnech se již začínají objevovat abstinenční příznaky a já začínám hledat, jakou knihu bych mohl nakladatelství nabídnout jako další. Někdy přijde z nakladatelství nabídka na překlad během překládání jiné knihy, to se pak pustím do dalšího překladu prakticky hned po dokončení toho předešlého.

Sleduješ konkurenci, pokud tedy nějakou máš?

Máme řadu výborných překladatelů z japonštiny. Sleduji všechny překlady japonské beletrie do češtiny, ale nevnímám to jako konkurenci, spíše mám radost, když něco z japonské literatury vyjde. Navíc sbírám veškeré překlady japonské beletrie od roku 1945.

Robert Rohál

Foto: archiv Jan Levora