Klára Cibulková je oblíbená česká herečka, tanečnice a zpěvačka. Známe ji v televizních filmech Smrt pedofila, Město bez dechu, Agentura Puzzle či Swingtime. Diváci si ji oblíbili jako doktorku Andreu Blechová, později Hanáková z Ordinace v růžové zahradě 2, v Kriminálce Anděl, Dokonalém světě, Sestřičkách či v Černých baronech, zahrála si také v seriálu Kukačky.  Od svých deseti let čelí silným bolestem, které ovlivnily nejen její dětství, ale i dospívání. Má dvě děti, ač žila řadz let ve strachu, že nikdy nebude mít vlastní potomky…

Od dětství trpíte vážnou formou skoliózy, zažila jste bolesti už jako tenagerka, musela jste nosit korzet. Co však bylo na tomto období nejtěžší?

Asi od deseti let mám skoliózu. Nosila jsem korzet asi od dvanácti do šestnácti let. V šestnácti jsem měla návrh na operaci páteře, protože se to v dospívání hodně zhoršilo. Bolela ta záda a jestli jsem něco hodně nesnášela, tak to byla ta omezení. Když jste zavřená v korzetu, nemůžete se hýbat, nemůžete dělat to, co ostatní děti. Je to estetický handicap, takže jako dospívající holka jsem trpěla, nesnášela jsem to a další, že jsem třeba nemohla být v turistickém oddíle, protože dlouhé výpravy s batohem na zádech prý byly moc. Nesměla jsem nosit těžké věci, měla jsem omezení v tělocviku

Zjistila jste někdy v průběhu svého života, že jste špatně zacházela se svým tělem a nemoc si zhoršila z nevědomosti či postupy, které byly v dané době považovány za ty nejlepší?

Myslím, že i ta rehabilitace v té době byla vlastně zastaralá, nebo minimálně špatně v tom, že se mnou vlastně nikdo nekomunikoval, nikdy mi nikdo nevysvětlil, proč ty cviky mám dělat, tak jak je dělám, jako by to bylo spíše mechanické, nepropojené s uvědoměním, jestli mi to pomáhá, abych já vědomě to tělo léčila. Souvisí to s psychosomatikou, ke které jsem se dostala až později právě přes různé alternativní metody. Takže ano, asi jsem v té době nevědomky to tělo, ne jako, že bych mu ubližovala, ale třeba jsem ho neléčila správně, když se po tom třeba bavím teď s rehabilitačními lékaři, tak teď je spousta možností a tendence, aby se ty děti spíše hýbaly, které mají skoliózu, aby posilovaly hloubkový stabilizační systém, aby si udělaly ten svalový korzet, jde se naopak proti té statice

Jaká byla informovanost o průběhu léčky/nemoci, když jste dospívala?

Je to spousta omezení, která si myslím, že tenkrát byla, jako tou dobou, přišlo se na to v roce 1987, v té době se tady vlastně nic moc nevědělo, v době za komunistů bylo zdravotnictví velmi pozadu. Byla tady taková tendence, když je skolióza, křivá páteř, tak se dal korzet, pak třeba operace, to byl takový úzus a alternativní možnosti tady vlastně nebyly, ty jsem začala hledat až v devadesátých letech, když jsem měla návrh na operaci, který jsem odmítla, to mi bylo 16 let, protože pro mě to znamenalo, přestat se hýbat, vzdát se všech svých snů a přání ve smyslu nějakého budoucího povolání, toho, co bych ráda dělala. Takže jsem v té době, to byl rok 1992 nebo 1991 nějaké léčitele, chiropraktiky a jiné způsoby léčby.

Co vyžaduje tento typ onemocnění především – myšleno ve Vašem každodenním životě? V čem Vás nejvíce limituje?

Momentálně mne to vlastně nějak moc nelimituje tak, mám občas bolesti opravdu veliké, vyhýbám se určitým sportům, ale lyžuju, potápím se, plavu, jezdím na kole, jezdím na koni, Nemohu hrát třeba tenis, není úplně dobrý pro mne. Volejbal není dobrý, jednostranné sporty, spíše než běh, mám chůzi. Velmi ráda chodím venku po horách, ale nijak moc mi to nelimituje. Já mám spoustu pohybu v divadle. Jediné, co je pravda, tak občas jsou ty bolesti veliké, když je toho moc, jsem ve stresu, když mám před premiérou, když mám velký zápřah, tak potom musím věnovat mnohem více času relaxaci a péči o to tělo a mým každodenním rituálem je ranní hodinové cvičení, tím se na ten den připravím, pak cvičím, než jdu spát, abych to tělo vyrelaxovala a uvolnila jenž si půjdu lehnout, aby ty následky nebyly druhý den tak těžké, ale dá se to.

Proč jste podpořila konferenci: PREVENCE PŮL ZDRAVÍ?

Stát se ambasadorkou konference je to hlavně proto, že si myslím, že je to velmi dobrá akce pro veřejnost ve smyslu informovanosti. Myslím si, že lidé se dnes málo zajímají o svá těla, myslím si, že se to zlepšuje, je to lepší, ale i vzhledem k pracovnímu tempu, ke stresu, který je v naší společnosti je na velmi vysokém levelu, takže to občas zanedbáváme, odkládáme to a já věřím, že ta konference právě i pro ten rozsah, který má v rámci oboru, že by mohla pomoci, aby lidé věděli, jak si pomoci dříve, než vůbec nějaká nemoc rozvine, aby se uměli postarat sami o sebe. Není nutno podle mě chodit hned k lékaři, když člověk ví, jak si se svým těle, případně s nálezem nemoci poradit. Když už potom je to vážné, tak nic jiného, než lékař nezbývá, ale ta prevence dokáže polovinu díla udělat, tak proto a já doufám, že to v tomto smyslu bude úspěšná akce.