I když v poslední době ve filmu či televizi moc nehraje, na jevišti to je v případě Zuzany Geislerové podstatně jinak. Prošla několika divadly a vytvořila řadu krásných a náročných rolí. V současné době v jednom představení od letošního jara hraje a další inscenace je v plánu. V obou případech je také autorkou českého překladu. Kromě toho je principálkou nového divadelního souboru.

Proč a pro koho vlastně vzniklo vaše Staromódní divadlo, které řídíte?

No vzniklo, protože… Přece kvůli kráse, emocím a duši. Zní to Staromódně, ale zdá se mi, že duše je v dnešní době upozaděná na úkor těla. Tedy, že forma je důležitější než obsah… Chtěla bych oslovovat duše lidí prostřednictvím duchaplných her duchaplných autorů. Asi tak.

Předpokládám, že vaše první hra Bez zábran vystihuje vaše důrazný akcent dělat právě takové divadlo. S obsahem a o něčem…

Ano, přesně! Hra Davida Lodge Bez zábran je chytře napsané komediální drama, které zkoumá, jak se naše ego a ješitnost chová ve vztahu k médiím, ať už slavní jsme, nebo si to o sobě aspoň myslíme. Postavy hry jednají někdy možná bez zábran, ale rozhodně ne bez duše.

Určitě máte nějaké další hry, které byste ráda ve vaší divadelní společnosti uvedla…

Ano, jako další bych chtěla uvést hru Richarda Huggetta Pravda o Pygmaliónu. Pan Huggett, který byl také herec, ji napsal v roce 1966, a u nás se nikdy neuváděla. Hra je unikátní tím, že všechno, co se v ní stane a řekne, se skutečně doopravdy událo. Je to takový dokument o vzniku Shawovy nejslavnější hry, u nás známější pod filmovým názvem My Fair Lady.

Máte skvělé herecké kolegy. Co byste řekla k Pavlu Novotnému a Josefu Vránovi? Ale žádný bulvár, ale něco, co o nich lidí moc neví a co byste ráda sdělila…

Pavel i Pepa jsou skvělí kolegové a nadaní herci, oba splňují přesně požadavky, které jsme s režisérem Robertem Russellem, při inscenování dramatu Bez zábran, měli. Ale to nestačí. Při zkoušení divadelní hry si potřebujete s kolegy rozumět a cítit se s nimi příjemně. A to s Josefem a Pavlem jde snadno, a já jsem moc ráda, že jsem je oba potkala. Chtěla bych se také zmínit o kolegyni Martince Balážové, kterou obdivuji pro její energii, silnou vůli a talent, se kterým vede divadlo Kolowrat, kde hrajeme.

Vaše maminka byla také zkušená herečka. Letos je tomu deset let, co odešla. Jestlipak si vás brávala do divadla nebo na natáčení?

Moje máma, Růžena Lysenková, byla vynikající divadelní herečka, vytvořila celou plejádu výrazných divadelních postav, a je trochu smutné, že se o ní dnes mluví jen v souvislosti s poměrně hloupou rolí seriálové pošťačky. Byla členkou Městských divadel pražských, v té době pod vedením Oty Ornesta, jednoho z nejkvalitnějších pražských divadel s vynikajícím souborem. Skoro všechny ty slavné herce si pamatuju z dětství, chodívali k nám domů na kávu. Kemr, Adamová, Hrušínský, Kačírková, Bek…

Pamatuju si Josefa Beka, jednou jsem do něho vrazila v předsíni, bylo mi asi 12 let, on tak pořád hlaholil hrozně nahlas, a povídá: „Růženo, z tý holky bude jednou krasavice“! - Celý odpoledne jsem pak na sebe zírala do zrcadla, ale nic zvláštního jsem tam neviděla.

Máma mě do divadla moc nebrala, tedy ne dobrovolně. Hrála skoro pořád, soboty i neděle, mně se po ní stýskalo, tak jsem se často vypravila do divadla za ní, obyčejně v teplákách, což ji moc netěšilo, takže mě hned vyšoupla na balkon, některý hry jsem viděla mockrát.

A to vaše herectví máte v sobě odmalinka?

To nevím, jako malá jsem herečkou být netoužila, byla jsem spíš introvertní, milovala jsem knihy. Ale vím, že mi máma říkala, že vždycky pozná, s kým se kamarádím, podle toho, jak se chovám. Takže nějaké podvědomé napodobování tam bylo, ale to má asi každé dítě. I když pozorovat lidi mě baví do dneška.

Dříve jste hodně točila. Vzpomínám na filmy, kde jste hrála s Aloisem Švehlíkem. Jaký to byl herecký partner?

Lojza Švehlík se pořád smál, tak si ho nejvíc z té doby pamatuj, ten jeho chraplavý kuřácký smích. Nevím, jestli mu to vydrželo dodneška, ale tehdy jsem byla začínající herečka, o on byl už zavedený herec a já jsem ho obdivovala. Oba jsme ty naše role, lazebnice Zuzana a král Václav IV., milovali. Jmenovalo se to Píšťalka pro dva, scénář napsal tehdy Zdeněk Mahler a byl nádherný. Bohužel vedení televize v té době usoudilo, že dílo není dosti státotvorné, tak to nějak zapadlo. Oni to pustili na 2. programu ČST, který se v té době dal naladit jen v Praze, takže to vlastně nikdo neviděl.

Když jsem vám nedávno volal, tak jste byla vypnutá a já si myslel, že jste byla v divadle nebo kině, až pak jsem se dozvěděl, že jste byla na koncertě. Chodíte často na koncerty a jaká hudba je vám nejbližší?

Na koncerty chodím ráda, tenhle byl v Novoměstské radnici, Písně ruských romantiků, v produkci Lieder company. Mám ráda barokní hudbu, komorní hudbu, na symfonie mě moc neužije…ale nejradši mám džez, připadá mi sofistikovaný a sexy. Když jsem doma sama, tak si pouštím dost nahlas Norah Joness, nebo Corinne Bailey Rae. A zpívám!

Robert Rohál

Foto: Robert Rohál a archiv Zuzany Geislerové