V expozici šicích strojů firmy Miroslav Kočárek se v Brně představí také Jan Planička – Kožedělník. Cestu, jak se tento mladý a úspěšný vysokoškolák, který pracoval v reklamní agentuře, dostal k výrobě kožených doplňků pro dámy i pány, nám sám popsal.

„Nemám na to žádný diplom ani výuční list. Nevyrostl jsem v ateliéru pod nějakým známým jménem. Všechno se učíme postupně a jedeme jen za svoje. Děláme to srdcem a trochu punkově. Vždy ale tak, abych si mohl říct „jo, je to dobrý“. Držte nám prosím palce, budou se hodit.“

Potřeboval jsem dělat něco i rukama

Mohl bych začít třeba takhle: jmenuju se Jan Planička a stejně jako tři generace předem mnou vyrábím věci z kůže. To by ale nebyla úplně pravda. Pravda je, že moji rodiče byli vysokoškoláci a nikdo v naší rodině se řemeslem neživil, možná tak předchozí generace pletly proutěné košíky. Mě život prvně zavál jinam. Řekli mi, ať zkusím česko-španělský gympl. Hotovo. Řekli mi, že by to chtělo vysokou školu. Bakalář? Hotovo. V mezičase jsem začal pracovat v reklamní agentuře a zjistil, že mi to dává kromě peněz i víc než vysoká škola. Když jsem ale celé dny proseděl u počítače v práci nebo v knihovně u psaní bakalářky, tak mi došlo, že tohle možná není ten život, co bych chtěl. Zjistil jsem, že potřebuju dělat i něco rukama. Vždycky mi celkem šla výtvarka a tou dobou se mi rozpadla peněženka. Napadlo mě, že bych si ji mohl vyrobit. To bylo v roce 2013.

Začal jsem prostě od píky

Od té doby jsem prošel hodně dlouhou cestu a prošlapal fůru slepých uliček. Čerpal jsem informace, kde se dalo, třeba u zahraničních youtuberů nebo na českém fóru nožířů. Bez jakéhokoli backgroundu jsem v tomhle oboru prostě začal úplně od píky. A protože jsem si jako každý začátečník myslel, že nejdůležitější je mít vlastní značku, vymyslel jsem slovo Kožedělník jako hrubý překlad anglického Leatherworker. Paradoxně se to postupem času ukázalo jako skvělá volba, protože tohle slovo dříve nikdo nepoužíval a každému je z něj jasné, že asi dělám něco z kůže. Aby to ale neznělo moc dělnicky, přidal jsem pak k názvu i své jméno - i proto, abych měl vždycky na paměti, že to je vizitka, kterou nikdy nechci pošpinit. A tak pod značkou Jan Planička – Kožedělník vyrábíme už 10 let kvalitní kožené doplňky pro ženy i muže.

Dílem kožedělník, dílem fotograf

Razím teorii postupného udržitelného růstu. Nechtěl jsem se nadchnout, napůjčovat si peníze a pak zkusit, jestli to vyjde. Ne. Vyklidil jsem garáž, sehnal ze zrušené fabriky 2 stoly a na šermířské burze koupil pár základních nástrojů. Od té první peněženky jsem začal vyrábět věci pro sebe, rodinu a kamarády a postupně se učil. Během toho jsem dál pracoval v reklamce a naučil se obstojně fotit, takže jsem svým způsobem jel 3 práce zaráz a nechával na osudu, co převáží. A převážilo to, že se mi narodil syn, což změnilo způsob života a uvažování nad ním. Chtěl jsem vytvořit něco svého, co tu po mě třeba zůstane. Nedělat pro někoho, ale na svém. Nést za svoje počínání nejen odpovědnost, ale být pod úspěchy podepsaný. A tak jsem dal v roce 2018 výpověď v práci a vrhnul se naplno na volnou nohu – dílem Kožedělník, dílem svatební a stavební fotograf.

Manželka je múzou i kritičkou

Nabralo to hodně vysoké obrátky a vlastně posledních pět let se mi dost slévá. Zemřeli mi oba rodiče, k synkovi přibyla dcerka, pak přišel covid a potom válka. Šedivé vlasy mi akutně připomněly, že tu nejsme věčně a pokud mám ve své životní roli nějak obstát, že se musím fakt snažit. Naštěstí mám trpělivou a podporující manželku, která nejen že tvoří náš domov, ale když je potřeba, tak se stává múzou, modelkou nebo konstruktivní kritičkou. Druhou kotvou je společník a mentor, co mi pomáhá mou roztěkanou pozornost nasměrovat racionálně a byznysově tam, kam je potřeba. Třeba když mi vysvětlil, že tohle nemůžu dělat v jednom člověku. A tak jsem za covidu přibral do garáže prvního brigádníka. Pak druhého. Později třetího, čtvrtého a pátého. A protože na 18 m2 jsme se vešli maximálně 3, vyklidil jsem vedlejší místnost a myslel si, jak mám vyřešeno.

Začal jsem psát množným číslem

Jenže pokud tohle myslíte vážně, tak buď budete dělat kompletně ručně a superprecizně tři luxusní výrobky za měsíc pro 1 % populace, anebo budete dělat s pomocí strojů a dalších brigádníků co nejprecizněji fakt kvalitní výrobky z prvotřídních kůží a v rozumné ceně pro dolních 10 milionů obyvatel. Vybral jsem si to druhé, protože když si pořežu prsty nebo chytnu rýmičku od dětí (což je hned), tak bych byl bez příjmů. A tak jsem musel přepnout na to, že nyní vlastně buduju soběstačnou firmu a začal psát množným číslem.  Největší skok? Letos v dubnu už se to v garáži ukázalo jako naprosto neúnosné a já začal akutně hledat prostory pro nový ateliér.

Z garáže do Mosilany

Haluzově jsem narazil na v první chvíli obrovský prostor v bývalé textilní továrně staré Mosilany v centru Brna. Původně už měl být zbouraný, ale máme asi dva roky, abychom se rozkoukali a nasměřovali se pak snad už na finální místo. Nyní si užíváme spousty světla z obrovských oken (předtím jsme byli ve sklepě), nádherné výhledy na město z 5. patra a bohužel taky letní třicítky, které v zimě vyměníme za pálení jmění za elektřinu kvůli topení. Oproti garáži to je ale nebe a dudy a teď konečně je vidět, že to myslíme vážně. Deset let od prvního výrobku to stěhování považuju za hezkou oslavu výročí vzniku, kterou chceme zpečetit v září 2023 dny otevřených dveří.

Web: www.kozedelnik.cz