I když pětatřicet let hrál hlavně na oblasti, dnes je Josef Vrána i vyhledávaným televizním hercem, jehož tvář určitě znáte. A také se objevuje hlavně v inscenacích pražských divadel. Jednou z novinek na scéně Divadla Kolowrat je komedie britského dramatika Davida Lodge Bez zábran, kde hraje slavného autora televizních seriálů.

Letos na jaře proběhla pražská premiéra hry Bez zábran. Podle všeho soudím, že jde o zajímavou komedii. Oč v ní jde a jakou v ní máte roli?

Na studiích žili byli tři přátelé, kteří k sobě měli velmi blízko. Ze dvou se stali manželé, kteří v současnosti žijí v ústraní na venkově, ač muž byl velmi úspěšný spisovatel. Ten třetí, tedy já, je v současnosti naopak „na vlně“, coby veleslavný scénárista televizních seriálů. Všichni se setkávají a na pozadí jedné velice tragické společenské události řeší nejen osobní, ale i profesní otázky. Vše je podníceno bulvární novinařinou… Ten můj Sam je asi nejvtipněji napsaná postava, rozhodně tam je co hrát. Přijďte se podívat!

Důležité je, když stavíte nejen a kvalitě textu a režiséra, ale i na skvělých kolezích…

To je jasné, ale coby zaměstnaný herec v divadle to můžete ovlivnit jen stěží. Výhoda takovéhoto projektu je v tom, že se sejdou lidé, kteří spolu dělat chtějí, nad textem, který je zajímá. Už před časem mě oslovila Zuzka Geislerová, principálka Staromódního divadla, s jiným projektem. Ten byl, bohužel, těsně před premiérou pozastaven. Ale porozuměli jsme si, a proto jsem při její nabídce k tomuto tanci vůbec neváhal. Poznal jsem tak i jejího manžela, Roberta Russela, který hru režíroval, oslovili jsme Pavla Novotného, se kterým jsem se toho něco nahrál na pardubických prknech a Martinu Balážovou, herečku a šéfku Divadla Kolowrat. A ano, kolegové jsou to skvělí!

Bez zábran ale není jediná hra, kde hrajete…

Ne. Víte, před pěti lety jsem prodělal hodně tvrdý životní držkopád. A opravdu jsem si hrábnul na úplné dno. V té době jsem hrál ve velkém pražském muzikálovém projektu Tři oříšky pro Popelku, v Kongresovém centru. Odehrál jsem premiéru, pár repríz a pak to přišlo. V Popelce hrál i Karel Heřmánek st. Takže byl u toho…

To byl začátek toho temného období, kdy to s vámi vypadalo špatně. I když to bylo hodně těžké, přesto jste to zvládl.

Zvládám to skoro pět let. S alkoholem se vyhrát nedá. Asi není ani dobře brát to jako souboj. Neříkám, že to mám navždy vyřešené, ale teď vím, že je mi líp. Nedal bych to bez podpory ženy, syna, dcer, kamarádů, ale pravda je, že musíte chtít hlavně sám. Rozhodnout se. Jít. Jinak to nejde. Podstoupil jsem léčbu, doléčování, pracoval dost dlouho ve fabrice. Dvanáctky, noční… Moc dobrá zkušenost. A pak pomalu zpět k profesi, taky přes školství, všechno zpomalené všudypřítomnou pandemií. Stále ještě dávám věci do kupy. Jde to pomalu, ale jde.  Pro někoho je pět let možná málo. Já na ně budu v listopadu pyšnej!

Vraťme se ještě ke Karlu Heřmánkovi…

Jasně, byl u toho mého pádu, a přesto mi podal ruku. Dokonce mi volal během léčby. To byla jedna z nejsilnějších motivací! Takže si nesmírně cením jeho nabídky ke spolupráci v Divadle Bez Zábradlí. Nabídl mi krásnou roli v muzikálu Cikáni jdou do nebe, dokonce bez alternace. Věděl, co se mnou bylo a prostě věřil, že jsem se sebou něco udělal. Teď je mi velkou ctí, že s ním a se Zdeňkem Žákem stojím na jevišti ve Třech mužích na špatné adrese. A rýsuje se další spolupráce s tímto divadlem, které nyní vedou Karlovi synové Josef a Karel. Dále jsem vstoupil do projektu mého spolužáka Standy Lehkého Zázračné cvičení. Tu hru, mj. velmi vtipnou a chytrou, režíroval Michael Tarant, se kterým jsem toho zažil opravdu moc. Potkávám se v ní ještě se Stáňou Jachnickou, či Sabinou Královou. A je to radost. A dále hraji ve hře Tři v tom, které uvádí Metropolitní divadlo Praha a režírovala jej jeho principálka Darina Bartůňková. Tam zase radostně partneřím s Pavlem Skřípalem, letitým kamarádem, vodákem. Na jedné řece či v hospůdce jsme byli mnohokrát, na jevišti poprvé.

Vraťme se ještě na začátek vaší herecké éry. Po DAMU jste hrál v Pardubicích, Hradci Králové, Kladně, Olomouci, Ostravě, Šumperku a dalších třeba i pražských divadlech. Na které angažmá či role nejraději vzpomínáte?

Ano, upřesním, že v Praze to byla Fidlovačka a Činoherní klub. A ještě musím zmínit ruský Perm a v něm Divadlo U mostu Sergeje Fedotova. Na tamní krátké hostování vzpomínám zrovna často a rád. Ale to by bylo na samostatný rozhovor. No a jinak asi vedou Pardubice. Tam jsem vstoupil poprvé na profesionální jeviště, tam jsem se pak ještě, po těch svých divadelních vandrech, dvakrát navrátil, tam jsem byl nejdéle a asi toho tam nejvíc nahrál. Na začátku byl Romeo, ke konci Salieri a mezitím tolik obrovských rolí, hlavně pod taktovkou právě Michaela Taranta. On byl taky častou příčinou mých přesunů. A během nich Othello, Cyrano, Stavitel Sollness, Quasimodo, Kozlík, major Arnold a další …

Na které režiséry či herce máte ty nejlepší vzpomínky?

Už jsem to vlastně řekl, z režisérů jsou to Tarant, Fedotov, také František Laurin a Karel Brožek. A skvělých kolegů bylo a je tolik… Petr Kostka, Karel Heřmánek, Zdeněk Žák, v Pardubicích to byl Milan Sandhaus, Zdena Bittlová, v Olomouci Pepa Bartoň, v Ostravě Honza Fišar a Tomáš Jirman, v Šumperku Petr Král, mávám nahoru Vláďovi Čechovi, Rafovi Pražákovi a …. Promiňte, vy další!

V posledních letech jste hodně v televizi, čímž jste se stal známou tváří. Co popularita? Vadí nevadí?

Opravdu nevadí. Ona je zatím mnohdy taková úsměvná, ve smyslu „já vás odněkud znám…“. Ale jsem za to moc rád. Víte, pětatřicet let jsem hrál divadlo hlavně na oblasti. Krásné role, ale také hodně tvrdý chlebíček. Pětadvacet večerních představení do měsíce, některá na zájezdech. Denně zkoušky. A při tomhle provozu na televizi či film moc času nezbývá. Technicky to nejde. Tak teď mám, po čem jsem asi vždycky podvědomě toužil. Volná noha. Sice víc starostí, ale Praha, a navíc jsem víc vidět. 

Ví se i o vaší romantické duši, jinak byste nevystupoval s pořadem poezie…

Romantikem jsem byl a zůstávám jím. Jemná duše, chráněná vojenskými svršky, zbraněmi, cvičením, terénními auty, doutníky, kdysi i tím alkoholem, teď pořádným bříškem. Jestli toužím po nějaké roli, tak by to byl právě hřmotný muž mého zevnějšku, který pak tohle rozkryje. A taky pořád věřím indiánskému přísloví „Muž, ve kterém zemře chlapec, se stává starcem.“ 

A poezie? Kdysi mi ji její svět otevřela moje máma. Sama ji psala. Přes poezii, díky mámě, jsem vlastně došel k herectví. A nikdy mě láska k veršům neopustila. Na vojně jsem v náprsní kapse nosil Skácelovu Smuténku a tolikrát v ní někde v koutě chodby listoval… Skácel je taky hlavním autorem v mém pořadu Nejdeš mi z hlavy jako verš, který jsem vytvořil pro pardubickou Krajskou knihovnu. Název jsem si ale vypůjčil od Miroslava Floriana. Jeho milostná poezie je také součástí, stejně jako lyrické verše Hraběte, Hlaváčka a dalších. Na vzniku se výběrem hudby a její interpretací podílelo a podílí Duo Alto, tedy dámy Dita Holá a Dana Landová z Filharmonie Hradec Králové. Dále jsem s Pavlem Dufkem, pardubickým lékařem a také muzikantem a poetou, dal dohromady pořad Na ramenou ti sedí malí ptáci, tedy výběr beatnické poezie, doprovázený, či vyvážený jazzovým triem. Oba pořady jsou stále na repertoáru a nejsou drahé! Nabízím…

Těšíte se na divadelní prázdniny? A co všechno máte v plánu?

Konec sezóny mám opravdu pestrý, tak se těším na „brouzdání v lesním potůčku“, jak mi to před pár dny radil další můj velký přítel, choreograf, léčitel a šaman Vlasta Červ. Na to zpomalení hodin během parného letního dne… Těším se na klid na chaloupce v Lomci u Kutné Hory, která je teď i mým hlavním bydlištěm, těším se na milované Beskydy, těším se na chvíle s rodinou, s mejma holkama, doufám, že i se synem, jeho partnerkou a Josífkem nejml., tedy vnoučkem. A těším se taky na sebe! Na chvíle se sebou samým, na meditaci, modlitbu, na správně vyslovená a cítěná přání…

Co vaše děti, potatily co se herectví týče?

Já z herecké rodiny nepocházím, i když umělecké sklony a vlohy v ní určitě byly. A stejně je tomu teď. Syn je frontmanem pardubické rapové kapely Věc Makropulos, tetuje a věnuje se street artu. Starší dcera touží vzdělávat a vychovávat předškolní děti, určitě jim předá i múzičnost, která v ní je. A ta nejmladší, z té prýští hudba, zpěv, komediantství, a hlavně radost ze života. Přeju si, abych si z ní bral stále příklad!

Robert Rohál

Foto archiv Josef Vrána