Divadlo je silně návykové, je těžké s ním přestat, ale je i těžké v něm vydržet, říká Zuzana Geislerová
Dříve byla herečka Zuzana Geislerová častěji více v televizi i ve filmu, o čemž svědčí mnohé role. Někomu se dost možná vybaví televizní hra Píšťalka pro dva, kde ztvárnila lazebnici Zuzanu, či povídkový film Profesoři za školou. V obou případech měla za hereckého partnera Aloise Švehlíka. Přesto má raději divadlo, kterému se věnuje dodnes. Aktuálně ji dnes můžeme vidět na jevišti v komedii Bez zábran, které uvádí pražské Divadlo Kolowrat
Účinkujete v divadelní hře anglického dramatika Davida Lodge Bez zábran, kterou uvádí „vaše“ Staromódní divadlo na scéně Divadla Kolowrat. V inscenaci hrajete, ale také jste hru i přeložila. Co vás na ní tak zaujalo?
Hru jsem četla poprvé asi před deseti lety. Fascinovalo mě téma, tak důležité pro umělce, a to jakou moc nad nimi mají media a novináři, kteří o umění píší. A jestli si tito novináři vůbec uvědomují, jakou nesou zodpovědnost za to, co napíší. Navíc hra má čtyři krásné role, což je poměrně vzácné, a chytré a duchaplné dialogy. Není divu, Lodge sám je chytrý a duchaplný autor proslulých románů. Nicméně: protože se hra točí kolem tragických událostí královské rodiny, připadala mi svým vyzněním už trochu passé. Až teď, v dnešní době, se o Dianě a její roli v událostech a životech celé rodiny začalo poměrně hodně mluvit, řekla jsem si, že hra je vlastně dnes možná aktuálnější než v době svého vzniku.
Asi to nebude váš první překlad…?
Ne. Je už třetí.
Co to je za hry a co vás na nich zaujalo? Taky jste v nich hrála?
První byla Drahý lhář od Jerome Kiltyho, druhá hra se jmenuje Pravda o Pygmalionu, autor Richard Huggett. Obě hry jsou si trochu podobné, protože jejich autoři čerpali ze stejného zdroje, a sice z korespondence mezi G.B. Shawem a jeho múzou, herečkou Stellou Campellovou.
Hru Pravda o Pygmalionu jsme loni rozezkoušeli, ale kvůli technickým potížím jsme museli zkoušení přerušit a nazkoušeli jsme místo toho Bez zábran. Ale hodláme se ke hře vrátit, a premiéra by měla být někdy v zimě.
Založit Staromódní divadlo je asi váš nápad a určitě jste že jste se obklopila i herci, se kterými jste ráda?
Ano, založit divadelní spolek byl můj nápad, ale dlužno říct, že pokud se rozhodnete uvést nějakou hru a dostat ji na jeviště, tak nějakou společnost prostě založit musíte. Řekněme, že jsem se obklopila herci, které jsem postupně začala mít ráda, takže proces byl opačný.
Uvedete tuto hru i mimo Divadlo Kolowrat?
Doufám. Zatím se snažíme naše představení nabízet mimopražským divadlům, uvidíme, jak to půjde.
Co pro vás znamená dnes divadlo? Mám pocit, že stále asi hodně...
Víte, divadlo je silně návykové, je těžké s ním přestat, ale je i těžké v něm vydržet. Myslím si taky, že divadlo, zvlášť herectví je zaměstnání pro mladé lidi. Vysvětlím: Herec je hrozně závislý, na hře, na režisérovi, na dramaturgii, na kolezích, výtvarníkovi atd., musíte chtě nechtě akceptovat všechny tyto názory, a upozadit názory vlastní do velmi omezeného prostoru. Ale starší herci, a lidé obecně, už mají své názory dobře vytříbené, a je čím dál těžší akceptovat a priori nápady, o kterých víte dopředu, že jsou hloupé.
Proto jsem také se svým mužem Robertem Russellem založila Staromódní divadlo. Založit svou společnost vám dává svobodu uplatnit své názory ve všech výše uvedených kategoriích. Nemám ráda tzv. režisérské divadlo, kdy se s herci zachází jen jako s loutkami, které se vlastně tvůrčího procesu na jevišti nemůžou zúčastnit, jen trpně chodí zleva doprava. Jan Grossman říkal, že chytrý režisér poslouchá herce.
Co divadelní muzikály?
Upřímně řečeno, muzikály mě moc nebaví, jsou to takové novodobé operety, vždycky mi dělalo potíže se přenést přes ten absurdní okamžik, kdy postava, která mluví, začne najednou zničehonic zpívat, to se vám v běžném životě nestane. Ale jsou výjimky, jako třeba Jesus Christ Superstar nebo West Side Story, ale tam se skoro nemluví, jsou to opery.
Jakou máte ráda hudbu? Žánr, skladatelé, interpreti...?
Mám ráda jazz, barokní hudbu, Colegium 1704 mi vyhovuje, a z Mahlera jen adagia, prostě ne nic moc hlučného.
Které umělecké dílo vás dokáže plně strhnout?
Činohra málokdy, i když nedávno jsem viděla v Činoherním klubu Osiřelý západ, a to mě nadchlo, krásné představení, drásavě smutná hra, ale stejně se smějete, krásný překlad.
Jinak nejvíc prožívám opery, chodím na přenosy z Metropolitní opery v New Yorku, v opeře není možný nějaký citový odstup, jev tak častý na činoherních jevištích, v hudbě by to ani nebylo možné, ta je na citech založená, a interpreti musí své postavy stoprocentně prožívat, a to je to, co člověka přitahuje. Třeba Massenettova Manon, nebo Evžen Oněgin s Hvorostovským a Renéé Fleming byl opravdu zážitek.
I když se pokládáte hlavně za divadelní herečku, objevila jste také se v řadě filmu. I když nešlo o hlavní role, ty postavy měly vždycky něco do sebe. Na které filmy či postavy ráda vzpomínáte?
Snad nejhezčí byla lazebnice Zuzana v televizním filmu Píšťalka pro dva od Zdeňka Mahlera. Režii měla Miroslava Valová, král Václav IV. Alois Švehlík. Jinak se přiznám, že filmování mě nikdy moc nebavilo, chybělo mi publikum. Docela významnou roli jsem měla i v americkém filmu DUNA, kde jsem hrála i s Williamem Hurtem a Susan Sarandonovou.
Pocházíte z herecké rodiny. Co vám řekla vaše maminka – herečka Růžena Lysenková – když jste chtěla k divadlu a herectví? Fandila, podporovala?
No, ona měla spíš obavy, že nemám na tohle povolání povahu, nejsem moc diplomaticky založená, a u divadla prostě určité věci říkat nesmíte, jinak si vytvoříte nepřátele na celý život. Lidské ego je křehká věc, a i o tom je naše hra Bez zábran.
Po absolvování DAMU jste nastoupila angažmá v Olomouci. Hrála jste tam naivky?
Já jsem vždycky byla to, čemu se u divadla říká anštant, jsem i dost vysoká, takže na naivky jsem se nehodila. Hrála jsem Julii, ale to je spíš charakterní role, a mimochodem dost těžká. Ale recenze jsem na ni měla krásné.
Co další divadelní angažmá a role, na které se nezapomíná?
Nejvíc se mi líbilo v Liberci, kde jsem hrála i nejhezčí role a byla jsem v nejlepším hereckém věku. Líza Doolittlová je úžasná role, má úplně všechno, dokonce i čas na převleky. Myslím, že jsem měla na role štěstí, zahrála jsem si snad všechny, co mladé, ale i ty starší herečky chtějí hrát.
Která divadelní role vám dala nejvíc zabrat?
Možná ta antika v divadle Labyrintu – inscenace podle Euripida, Pokořitelé Tróje - Andromaché. Antická tragédie je dřina, protože je to velká stylizace a když Vám vypadne slovo, tak to hned tak nevymyslíte. Navíc se tam nic dramatického přímo na jevišti neděje, o všem se jen vypráví, chvíli vy a chvíli chór.
Pokud vím, tato inscenace se dočkala i televizního záznamu. S vaším prvním manželem, který je také herec, máte syna. Jaký má vztah k divadlu či herectví?
K divadlu žádný, k umění kladný (byl talentovaný klavírista, měl dokonce i pár koncertů v Rudolfínu), ale klavír je strašná řehole, takže teď je pilot soukromých letadel. Mám ještě dceru, velmi výtvarně nadanou, ale bohužel ji v devatenácti letech postihla mrtvice a zůstala postižená. Velká škoda.
Kdy jste měla malé děti, jak jste obvykle trávila divadelní prázdniny a jak trávíte léto v posledních letech?
Moje děti se narodily v roce 1978 Adam a v roce 1985 dcera Sára. Prázdniny jsme vždycky trávili na chalupě v Orlických horách. V roce 1995 jsem se znova vdala za Brita, a od té doby trávíme prázdniny v malém domku v Řecku, na ostrově Thassos.
Při které činnosti si nejlíp odpočinete?
Nejraděj mám procházky v lese se psem a zírání na moře v Řecku… Obojí vydržím dlouho, je to uklidňující činnost, při které dostávám i nejlepší nápady. Třeba, co se týká překladů apod.
Robert Rohál
Foto: archiv Zuzana Geislerlová