Roky obdivuji španělského režiséra a scenáristu Pedra Almodóvara, jehož ústředními tématy jsou komplikované mezilidské vztahy, lidská osamělost, láska a vášeň. A protože jsem byl zvědavý na muzikálovou adaptaci jeho světově úspěšného filmu Ženy na pokraji nervového zhroucení, nemohl jsem chybět v Městském divadle Zlín, které ohlásilo na 29. dubna premiéru. I když jsem byl už na předpremiéře, která proběhla o den dříve, královsky jsem se bavil. Je to výsostný muzikál. I na jevišti přináší barvitý rej i děj, kdy všechno souvisí se vším.

Jde o silný příběh či mix několika příběhů v jednom, ale hlavně se může zlínská inscenace opřít o skvělé herecké a pěvecké výkony, nádherné písně, živou kapelu a vůbec o španělský rytmus, což dodává patřičné grády. V závěru dojde i na hrdinčino prozření, ale také jsem se opět ujistil, že zlínští činoherci jsou bezvadní muzikáloví zpěváci.

A jak originální filmař Pedro Almodóvar netočí klasické filmy a jeho styl (vyznáte-li se ve filmovém světě) poznáte mezi tisíci jiných, tak oceníte i kouzelnou atmosféru zlínského představení. Je pod ním podepsán režisér Stano Slovák, zkušený tvůrce, který má za sebou plejádu činoherních i muzikálových inscenací. Více než dvacet let je v angažmá v Městském divadle Brno, kde v současnosti působí jako umělecký šéf činohry.

Mimochodem, muzikálovou adaptaci filmu Ženy na pokraji nervového zhroucení režíroval na své domovské scéně už před šesti lety. V jeho režii se nezkrotné „ženy na pokraji“ projevují v každé scéně, v každém hudebním čísle a důležitých detailech života v Madridu. Jeden malý skvost za druhým tvoří mozaiku nevšedního příběhu, který má sice základ u Almodóvara, ale v případě muzikálového zpracování jde o neuvěřitelnou jízdu. Můžou za to scenárista Jeffrey Lane a hudební skladatel a textař David Yazbek. Oba pánové se proslavili na Broadwayi a mají za sebou nespočet úspěchů, nicméně Ženy na pokraji nervového zhroucení jsou hezkou řádku let celosvětovým hitem.

Díky kvalitnímu českému překladu Zdeňka Bartoše a úsilí celého tvůrčího týmu a zpívajících a tančících herců a hudebníků má zlínské divadlo kus, kdy do sebe všechno zapadá a dává smysl. Skvělé jsou komediální a dramatické momenty, herecká preciznost. V písních zní rockové jiskření i španělský kolorit, což násobí pěvecký um a temperament všech protagonistů.

Fascinují mě vícehlasy i sólové písně Petry Králové v titulní roli Pepy. Je to zpěvačka se zářivým hlasem a obrovským rejstříkem, ale zároveň také herečka s přirozeným jevištním projevem.  Ale inscenace má další vrcholné momenty, které si může publikum užívat – sametový hlas, charisma a silná energie u Gustava Řezníčka (Iván), vybroušený herecko-pěvecky projev Markéty Holcmanové v postavě štíhlé gazely Candely, a tak bych mohl v superlativech pokračovat – herečky jako Marta Bačíková (Paulína), Tamara Kotrbová (Lucía), Milana Gorská (Marisa), Helena Čermáková (domovnice) nebo tanečnice Klára Křišťálová j. h. coby Matadorka. Každá z nich je jiná, každá je „svá“ a každá má scény, kdy v tu chvíli bezkonkurenčně dominuje.

I když jsou Ženy na pokraji nervového zhroucení o ženách od začátku až do konce, bez mužského elementu by to nešlo. Vedle již zmíněného Gustava Řezníčka se objeví ještě několik dalších zlínských hráčů, ale i ti mají hudební divadlo v krvi. V roli madridského taxikáře alternují zlínská hvězda Radovan Král a slovenská popová star Igor Timko j. h. Vzhledem k tomu, že jsem viděl předpremiéru s Igorem Timkem (i když Radovana Krále bych rád viděl někdy příště), tak si zaslouží alespoň jednu větu: Timkův taxikář je přirozený, vtipný, muzikální a sympatický už v první minutě, kde vstoupí na jeviště, a navíc mluví a zpívá správně česky.

V případě zlínského muzikálu Ženy na pokraji nervového zhroucení jde o show, která je postavena na příběhu a silné hudební kvalitě, ale své odvádějí i herci. Ti tomu dávají hravost, šťávu a hodně ze sebe, zvláště pokud mají schopného režiséra a násobí tak jeho tvůrčí radost.

Robert Rohál

Foto Městské divadlo Zlín