Milovnice umění i němé tváře, ale také básnířka, moderátorka, bavička, kurátorka výstav, aktivistka v charitě či „dívka k rytmu zrozená“, která je stále IN. To všechno sedí na středoškolskou profesorku Dr. Helenu Peštuk Sedláčkovou. I když má manžela a rodinu, nechybí na žádné zajímavé společensko-kulturní akci, a to nejen v Olomouci, kde patří mezi známé osobnosti.

Jsi roky v centru olomouckého kulturního dění, pořád s lidmi, často obklopena osobnostmi a kumštýři. Kultura je nepochybně tvůj vrchovatý šálek čaje…

To je pravda. Někdy ten šálek až přetejká… Myslím, že k umění mě přivedla především zvědavost, záliba ve věcech zvláštních, původních, ten tajemný svět, který obklopuje vznik díla a dává aureolu umělci. Taky patřím ke generaci, které bylo trapné něco nevědět. V tom mi byl asi podvědomě příkladem můj otec prof. dr. Milan Hejtmánek, DrSC, který prostě věděl všechno. Dalo se s ním mluvit o všem, nijak se přitom nepovyšoval, nemoralizoval, neodsuzoval. Celý život pracoval na lékařské fakultě UP v Olomouci a napsal asi 200 vědeckých pojednání.

Až po jeho smrti jsme se sestrou našli ještě jeho diplom z filozofické fakulty. To nám nikdy neřekl. Prostě ho zajímala filozofie, tak si ji vystudoval. Měl v tom oboru dost přátel filozofů, spisovatelů. A mně, jako dítěti, ani nebylo divné, že táta jde přednášet filozofii přírodovědcům, když prostě věděl všechno.

A mě potom, zřejmě pod tímto vlivem, uchvacovali lidé, kteří něco uměli, na něčem pracovali, o něco se snažili. A chtěla jsem jejich práci rozumět. Zásadní pro mě ve směru výtvarného umění byla návštěva ateliéru umělecké rodiny Lenhartů – byl tam malíř, sochař, fotograf. Jen jeden Lenhart se odrodil a byl kolegou mých rodičů na lékařské fakultě. A ti, když viděli mé směřování, tak mě s tímto Karlem vyslali do onoho ateliéru. Ten se nacházel pod katedrálou sv. Václava, na zahrádce kvetly meruňky a třešně a uvnitř voněl terpentýn a pryskyřice a vůbec všechno co k zabydlenému ateliéru patří. Pánové byli laskaví a trpěliví, já měla oči navrch hlavy a byla jsem navždy polapena. Bylo mi patnáct.

Jací byli tví rodiče a co ti dali do vínku?

Moji rodiče žili především vědou. Oba bádali a taky učili na katedře lékařské biologie. Lehké to neměli, dojížděli dělnickým autobusem z Prostějova. Odcházeli po páté hodině ráno a platy měli tehdy nižší než uklízečka. Inu, nebyli dělnická třída. K tomu museli vypomáhat svým rodičům, kteří též nebyli dělnická třída a babičky neměly prakticky žádný důchod… Nikdy jsem ale neměla pocit, že by nám něco chybělo. Maminka byla velmi hodná, jemná a překrásně zpívala. Zvažovala operní zpěv, ale od toho ji zradili, protože nebyla nijak průbojná. Milovala divadlo, literaturu, poezii. Nikdo by za jejím seriózním vzhledem nehledal osobu s výrazným smyslem pro humor a karikaturu. Uměla báječně napodobovat různé figurky z okolí. Třeba opileckou Lojzku, která měla zvláštně pištivý hlas, byla jak kulička a své amanty zanechávala po flámu na rohožce, což ostatní poněkud děsilo.

První a jedinou máminou režisérkou byla její spolužačka Věra Chytilová, později asi nejslavnější česká režisérka.

Táta v divadle usínal, ale později, ve vyšším věku, si užíval koncerty Moravské filharmonie, kam jsem ho doprovázela. Taky skvěle fotil, měl dokonce výstavu na Staroměstské radnici v Praze. A byl s ním natočen film Etudy pro elektronický mikroskop. Režíroval ho Pavel Koutecký, který bohužel velmi brzy tragicky zahynul. Film ale získal nějaká ocenění, dokonce v Americe.

V podtextu této otázky vnímám, že se chceš dovědět, co mě ovlivnilo, co mi dalo směr cesty. Asi budeš překvapen, ale v pubertě člověk nebere své rodiče moc vážně a vůbec mu nepřipadají jako vzor – i když to o nich někteří říkali, čímž na mě hrnuli odpovědnost, jakože se musím vzorně chovat a automaticky mít dobré známky. V obém byly místy trhliny….Vyložené zklamání pro mě bylo, když jsem asi ve 12 obdržela k Vánocům mikroskop. Já přece nechci sedět někde v laboratoři a bádat!

Zato jsem hodně a ráda četla, a tak se mým vzorem stal Petronius Arbiter elegantiarum, římský patricij a rádce císaře Nerona (smích).

Jaký druh umění na tebe dovede zapůsobit?

Nemusí to být jen umění. Já ho v podstatě vidím všude. Někdy mě mrzí, že s sebou nenosím rám, že bych ho přikládala venku na různá místa, kterými procházím a vidím tu krásu, zvláštnost, souvislost, náladu. Je třeba jít ale sám. S hovornou přítelkyní toho moc nezavnímáte… Slyším pravidelný hukot aut na obchvatu, větřík a ptáky ve větvích břízy pod oknem, uklidňující déšť na parapetu. Hudba.

Z hudby miluju šansony, zejména Hany Hegerové, nebo Leonarda Cohena. Ale podle nálady zajdu i na rockový koncert, mnohá filmová muzika je skvělá. Také dost čtu, zajímá mě, co vzniká v současné literatuře a mám hodně psavých přátel, i z řad bývalých studentů – Magdaléna Ludke Stárková, František Šmehlík - a tak někdy úplně nestíhám. No a obrazů je nekonečno, tak jsem furt v galeriích. A pořád mám pocit, že vím velmi málo… Do divadla jsem ochotna si zajet i do jiných měst. Třeba do Plzně, když tam hraje výborný Pavel Režný.

Tvůj manžel působí jako hudebník?

Můj současný manžel působil jako houslista, koncertní mistr ve filharmonii v Norsku. Tam byl asi čtvrt století, předtím hrál pár let v Moravské filharmonii. Hrát už nechce. Je to tvrdá řehole každodenního cvičení. Má odehráno a taky v prstech artrózu. První manžel byl akademický malíř Jiljí Sedláček. Ten zemřel. 21. století se mu nelíbilo. Patřil k výrazným postavám olomoucké bohémy. Vydrželi jsme spolu 27 let.

K tvojí renesanční osobnosti ale patří i tvůj mimořádně pozitivní vztah k mladým. Co jako pedagožce dávají zase oni tobě?

Řekla bych, že náš vztah je o tom, že oni vědí, že to s nima myslím dobře a že je mám ráda. A oni mi dávají mnohdy tu mladou jiskru, občas i nadšení, radost z výsledku. Vědí, že z jejich úspěchů mám vždycky velkou radost. Proto mám tolik bývalých studentů na FB. Prostě je fajn, když člověk může pracovat s lidmi, kteří nejsou leklé ryby, ale je v nich zvídavost, veselost a odvaha do něčeho jít.

Vím o tobě, že uvádíš vernisáže a jsi u zrodu různých výstav, ale také moderuješ i další společenské akce. Patrně nejsi trémistka a umíš to na jevišti a do mikrofonu hezky „rozbalit“…

Hm. No, někdy trémistka jsem. Hlavně předtím, než se ocitnu před publikem. Jako každý si dělám starosti, abych na něco, někoho nezapomněla. Obvykle zapomenu, ale zase řeknu něco jiného (smích). No a jsem učitelka, takže bych měla umět pracovat s hlasem a se slovy. V mládí jsem hrála na kytaru i na flétnu, zpívala. Zabodovala jsem v jakési pěvecké soutěži mladých talentů, kde v porotě seděla známá Jiřina Fikejzová a taky dr. Zapletalová, která mě oslovila a já pak k ní chodila na zpěv a klavír.

Taky jsem zažila kurz fyzického básnictví s Petrem Vášou a řadu dalších ptákovin, které však posunou člověka vždycky o kousek dál a má z čeho brát.

Za ze všeho nejdůležitější však považuji setkávání s lidmi, s osobnostmi, které něco umí a mají za sebou. Na to jsem měla dost štěstí. A nemohu ani jmenovat všechny, kteří mě nějakým způsobem oslovili a ovlivnili. Emoční paměť je nejsilnější. Proto si právě taková setkání budu pamatovat do smrti. Také jsem velmi vděčna za setkání s jistým Robertem Rohálem, nosným sloupem kulturního života.

Však jsem taky moc rád, že jsi některé moje vernisáže zahajovala. Mimochodem, na vernisážích přednášíš i poezii, často tvou tvorbu…

Ano. Poezie je taková moje slabůstka. Ona mě prostě sem tam přepadne, sem tam na mě sedne. Ať už je to v noci, anebo ve dne. Píšu po obálkách, které ztrácím. Zůstane asi to, co jsem věnovala přátelům. Nejsem moc ctižádostivá a taky trochu líná, takže jsem nikdy neusilovala o to, abych to dala do knihy. No, možná to na stará kolena při úklidu přijde…

Pořád miluju Václava Hraběte, Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, Jiřího Ortena, Jacquese Préverta, Leonarda Cohena, Ferlingetiho… a nově mě nadchl představitel slam poetry Jura Juráň.

K tvým zásadním aktivitám patří charita, kdy jsi spojila zájem o kulturu a zároveň pomoc potřebným. Jak a kdy to ve tvém případě začalo a jak to pokračuje?

Začalo to asi přirozenou soucitností. Máma byla taky taková. Soucitná a se silným smyslem pro spravedlnost. Dá se říct, že jsem dost sociálně založená. Přeji bohatým jejich bohatství, ale kdybych sama vyhrála několik milionů, tak de fakto nevím, co s nima. Všechno, co potřebuju hmotně mám. Takže pár výletů do exotiky, ale ne na dlouho, protože to moje kočky nerady vidí.

A pak tedy charita. Opravdu mě bolí, když na tom lidé nejsou dobře, když není důstojně postaráno o staré nemocné lidi, když trýzněná zvířata marně čekají v útulcích… Je toho hodně. A vím, že česká učitelka nemůže spasit svět. Ale myslím, že kdyby každý udělal alespoň to malinko co může, že by byl hned lepší svět!

Jednou přišla studentka Klára Bednářová, jejíž jsem byla třídní, a pravila: Paní profesorko, vy jste pořád mezi těmi obrazy a galeriemi, nemyslíte, že by se dalo něco sehnat a vydražit na podporu mobilního hospice? Já tam teď pomáhám a oni mají problém s financováním. Je to pro umírající lidi.

Tak jsem zase já pravila: Kláro, to vypadá na dobrý nápad! Já to zkusím. Tak to už pár let zkouším. A protože jsou výtvarníci úžasní lidé se srdcem na pravém místě, tak jsem letos dostala do aukce pro hospic Nejste sami 80 děl! Poklona všem výtvarníkům! Hluboká!

Určitě nejsi pecivál, ale stejně by mě zajímalo, jestli si umíš vychutnat i klid domova?

Umím. Strašně ráda spím. A moji kočičáci mě v tom účinně podporují (smích). Jak jsem zalehnutá, oblehnutá, tak se nelze bránit… A tak spolu koukáme na televizi, čteme si a spíme.

Kolik těch „kočičáků“ vlastně máš doma doma?

Kočky mám dvě a kocourky taky dva. Všichni kastrovaní, samozřejmě. Sloužím jim věrně již +-10 let. V tom mi byl velmi sympatický Petr Hapka, který jich měl snad šest, a taky Ivo Šmoldas je velkým milovníkem koček. Miluju náš kočičí klid. A povahově jsme se taky našli. Nepřibíháme na první písknutí, mazlíme se jen když se nám chce, nejsme falešní, jak nás pomlouvají, máme svůj charakter a hrdost. Drobné rozdíly povah tu ale přece jen jsou. Na rozdíl od ukňouraného a pomstychtivého Kutyna, nepodčurávám boty. Stejně by byly moje (smích).

No a jak mně nejsou lhostejné osudy lidí, tak ani zvířat. Proto pravidelně podporuji olomoucké útulky – jak psí, tak kočičí a taky organizaci Helppes, která vychovává asistenční psy pro postižené. No a aby ta pomoc převýšila možnosti mého učitelského platu, tak právě chystám Mňau bál, aby se mohli zapojit i ostatní.

Ale napadlo mě, že jsi mi dával samé laskavé otázky, takže z toho vycházím nepřiměřeně dobře. Tak si říkám, že by bylo fér, uvést taky moji negativní stránku a neschopnost. Doznávám tedy, že nesnáším lejstra, že je málokdy mám v pořádku a že je dokonce ztrácím. Pokud je ovšem předtím neroztrhám... Úřednice by ze mě tedy rozhodně nebyla. A když, tak velmi špatná (smích).

 

NOČNÍ

Mí kocouři už dávno

spí

a dusnu se to těžko

sní

Vítr snad usnul na římsách

A tak se hrabu ve fotkách,

na které dávno padl prach

Tváře mně známé, neznámé

osudy odplynulé, odžité

teď znovu ožijte!

Jen z toho plynutí

mě svírá strach

To abych nezaspala

co můžu ještě dát ...

 

Robert Rohál

Foto Robert Rohál