Během své herecké dráhy prošla herečka Veronika Bajerová několika divadly, ale v angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav je dost možná na pomyslném vrcholu. Vyhrála se a lehce zvládá různé žánry. Její herecký talent obsáhne psychologicky propracované temperamentní a rázné ženské typy i postavy komediálního či muzikálového ražení v bohatě členěném repertoáru.

Viděl jsem premiéru muzikálu Miluji tě, ale…, kde jste předvedla ohromnou paletu vašeho umění – herectví, tanec, zpěv... Připadáte si jako muzikálová hvězda?

S vtipem sobě vlastním by se mi chtělo odpovědět „ano“, ale samozřejmě, že tomu tak není…  Zatím bych zůstala u označení „všestrannější herečka“. Od malička mě bavil tanec a zpěv, od čtyř let jsem navštěvovala různé taneční kroužky a chodila jsem do LŠU na klavír, hudební nauku, sólový a sborový zpěv. Takže mě teď těší, že mám možnost všechna ta léta zúročit.

Jste univerzální herečka – umíte muzikálové divadlo, zahrajete drama i komedii. Přesto si říkám: Kde se to ve vás vzalo, a zároveň si odpovím: No jo, talent…?

Děkuju, to je od vás milé… Myslím si, že je toho ale mnohem víc, co musí takzvaně „zaklapnout do sebe“. V první řadě musí člověk dostat šanci, důvěru. A já jsem za to velmi vděčná paní ředitelce Janetě Benešové a uměleckému šéfovi a režisérovi Petru Mikeskovi. Byli to právě oni dva, kteří mi dali nabídku nejprve v Městském divadle Mladá Boleslav hostovat, a poté tuto nabídku rozšířili na angažmá.

Pak už stačí mít dobré režijní vedení, skvělé kolegy, prima tvůrčí tým, přátelskou atmosféru a představení se začnou rodit. Toho, že mám možnost vyzkoušet si různé žánry, si velice vážím. Vím moc dobře, že to tak v jiných divadlech nebývá. Stejně tak moc dobře vím, že je to u nás zásluha Petra Mikesky a slečny dramaturgyně Kateřiny Suchanové, kteří nad každým dramaturgickým plánem bedlivě sedí a hrají takové „piškvorky“ - aby každý herec byl v sezóně spokojený.

Kdy jste si řekla, že chcete jít k divadlu a kdy k tomu došlo?

Ono se to dělo trošku mimo mě, samospádem. Původně jsem šla na VOŠH hereckou kvůli moderování, které mě lákalo. Byla to jediná škola, kde se tomu dalo naučit. Milovala jsem hlasatelky a často jsme si se sestrou na ně hrály. No a na škole jsem přičuchla k divadlu a než jsem stačila někam v posledním ročníku napsat, vybrali si mě do divadla Antonína Dvořáka v Příbrami, kde jsem strávila pět divadelních sezón.

Co rodiče nebo rodina. Jsou na vás hrdí, fandili a fandí?

Moje rodina je pro mě největší opora. Vždycky mě podporovali. Jezdili 200 km do Příbrami na každou premiéru. Nezáleželo na tom, jak velkou roli hraju. Podporovali mě celá studia. Moji nejbližší jsou pro mě na každé premiéře velmi důležití. Cítím velkou lásku, energii… Je to takový můj osobní doping. Zároveň jsou ti nejupřímnější kritici.

Zatímco v televizi se objevujete v menších rolích v seriálech, v Městském divadle Mladá Boleslav hrajete výrazné a velké role. Takže spokojenost?

Ano, velká.  Vlastně jsem o tom již mluvila. Když jsem byla na škole, měla jsem asi dvě pražská divadla, do kterých jsem si přála jít. Postupem let jsem si moc přála hrát v Boleslavi.  A to se mi splnilo.

Navštěvujete jiná divadla? A co kino? Jaké filmy máte ráda a co muzikály?

Ano, ráda se chodím dívat na kamarády, kolegy, spolužáky. Ráda si rozšiřuji obzory, je spoustu krásných her, které člověk nemá ani šanci všechny znát, přečíst… Ráda chodím například do Divadla v Dlouhé, kde jsem taky nějaký čas působila.

Co se týká kina a filmů, tam mám velké mezery. Upřímně, když si mám vybrat mezi divadlem a kinem, vyhrává vždycky divadlo. Je to živý organismus, tady a teď, a to mě láká. Kino, mám pocit, že neuteče… Většinou se dostanu k filmům později, než frčí v kinech, a ráda si vybírám ty české. No a muzikály? Spíše mám ráda ty divadelní než ty vyloženě komerční. Ale i na ně se ráda jdu podívat, abych byla v obraze.

Když máte volný čas a nemusíte se učit novou roli, co obvykle děláte?

Odpočívám, trávím čas s rodinou, se svým synem. Jezdíme na výlety, za kulturou.

Co přátelé? Máte hodně přátel? A jsou to lidé z branže?

Ano, mám to štěstí, že mám hodně přátel a myslím si, že hodně zásadních pro můj život.  Všichni hrají podstatnou roli v mém životě a jsem za ně velmi vděčná. Je to takový mišmaš, prakticky od základky, přes gympl až po přátele z branže.

Vraťme se ještě k muzikálu Miluji tě, ale… Výsledek je skvělý, ale jak to bylo na samém začátku? Nebyly pochybnosti, že to nezvládnete? Přece jenom tolik postav a charakterů, co představujete, tolik písní, co zpíváte, choreografie…

Pochybnosti jsou podle mě vždycky a je to tak v pořádku. Je to ten hnací motor, který nás žene k cíli. Když je dobrý tým a důvěra, o čemž jsem mluvila na začátku - není čeho se bát. Pak už se jen těšíme na diváky, kteří nám tu vynaloženou energii parádně vrací.

Robert Rohál

Foto Jarmila Vlčková a Petr Našič