Sociální politika je jednání státu a dalších složek státu (subjektů sociální politiky), které mají stanovený společný cíl, kterým je smysluplné a efektivní pozitivní ovlivňování životních podmínek lidí a skupin (komunit). Sociální politika je živý systémem, který reaguje na potřeby populace a možnosti státu. Státy se liší v přístupu k řešení sociální politiky, tedy v poskytované míře sociální podpory a mírou sociálnosti, rozsahem a způsoby svého sociálního chování.

Krebs (2010) uvádí: „širší pojetí sociální politiky“ je nezbytné pro tvorbu dlouhodobé koncepce sociální politiky, které na sociální politiku nahlíží jako systém provázaný se společenským okolím. V „užším slova smyslu“ je sociální politika vnímána jako soubor aktivit, nástrojů a opatření, jejichž smyslem je reakce na nepříznivé sociální události, jako je stáří, nemoc, invalidita či nezaměstnanost a chudoba. V praxi jde tedy o systém sociálních dávek, zdravotního a sociálního pojištění. Cílem sociální politiky je tedy vytváření vhodných a důstojných podmínek pro život všech občanů nebo alespoň jejich většině. Sociální politika patří mezi veřejné politiky, jejím předmětem jsou sociální témata.

Její povaha je vždy intervencionalistická - cesta státních zásahů se snahou zlepšit fungování (tržního) mechanismu. Uskutečňovaná sociální politika je v každé zemi výsledkem kombinace prvků z jednotlivých preferovaných modelů, kterými jsou reziduální, výkonový či korporativní a redistributivní. Nikdy nelze uplatnit výlučně jediný model.

Nejdůležitějším aktérem sociální politiky je stát a v rámci přenesené působnosti státu to jsou územně správní celky, tedy kraje a obce.  Nestátní aktéři jsou zaměstnavatelé, jejich svazy a odborové organizace.  Dalšími aktéry jsou místní komunity, NNO, církve, mezinárodní organizace (Evropská unie, UNICEF, ILO - Mezinárodní organizace práce).

Principy sociální politiky jsou:

Princip spravedlnosti
Princip solidarity
Princip subsidiarity
Princip participace

Způsoby a přístupy sociální politiky k jednotlivcům a skupinám

Aktivní sociální politika, také označována jako perspektivní, primárně se zaměřuje na prevenci vzniku sociálních problémů. Její opatření mají tedy preventivních charakter, jsou systémová, ale mohou mít i charakter intervenční ve smyslu zásahu, zákroku v prospěch konkrétní osoby či skupiny. Tento zásah je (z moci) úřední.  
Pasivní sociální politika, také označována jako retrospektivní, se primárně zaměřuje na řešení již ztotožněných (vzniklých) sociálních situací (problémů).

Faktor času v sociální politice z hlediska skupin objektů:

Čas minulý - např. zkoumání příjmů za „minulé období“

Čas přítomný - opatření, kterými se realizují (naplňují) sociální práva (právo na vzdělání, ochranu pracovního poměru) a opatření, která řeší aktuální sociální rozpory mezi společností a jednotlivci (delikvence mladistvých, imigrace). Svým charakterem přítomný čas naplňuje také Mimořádná okamžitá pomoc.  Je poskytována osobám, které se ocitnou v situacích, které je nutno bezodkladně řešit. Zákon stanoví šest takových situací:

1. Nejsou plněny podmínky pro poskytnutí opakovaných dávek, ale v případě neposkytnutí pomoci osobě hrozí vážná újma na zdraví. Dávku lze poskytnout v částce, která doplní příjem osoby do výše existenčního minima (v případě nezaopatřeného dítěte do životního minima).
2. Postižení vážnou mimořádnou událostí (živelní pohroma, větrná pohroma, ekologická havárie, požár apod.) Dávku lze poskytnout až do výše 15násobku částky životního minima jednotlivce, tj. až do výše 51 150 Kč.
3. Nedostatek prostředků k úhradě jednorázového výdaje spojeného např. se zaplacením poplatku za vystavení duplikátů osobních dokladů nebo v případě ztráty peněžních prostředků. Dávku lze poskytnout až do výše tohoto jednorázového výdaje.
4. Nedostatek prostředků k nákupu nebo opravě předmětů dlouhodobé potřeby. Dávku lze poskytnout až do výše těchto výdajů, maximálně však v průběhu kalendářního roku do výše 10násobku částky životního minima jednotlivce, tj. až do částky 34 100 Kč.
5. Nedostatek prostředků k uhrazení odůvodněných nákladů vznikajících v souvislosti se vzděláním nebo se zájmovou činností nezaopatřených dětí a na zajištění nezbytných činností souvisejících se sociálně-právní ochranou dětí. Dávku lze poskytnout až do výše těchto výdajů, maximálně však v průběhu kalendářního roku do výše 10násobku částky životního minima jednotlivce, tj. až do částky 34 100 Kč.
6. Ohrožení sociálním vyloučením. Jde např. o situace osob vracejících se z vězení, z dětského domova a z pěstounské péče po dosažení zletilosti nebo po ukončení léčby chorobných závislostí. Dávku lze poskytnout až do výše 1000 Kč. V průběhu roku může být poskytnuta opakovaně, součet však nesmí překročit 4násobek částky životního minima jednotlivce, tj. maximálně částku 13 640 Kč.

Čas budoucí - stav, situace v jakém se se jednotlivec či skupina obyvatel bude nacházet díky zásahu sociální politiky (např. hodnotí, kam povede intervence, prevence, integrace).  Z hlediska jednotlivce jde též o (pohled) očekávání, že mu budou poskytnuty konkrétní garance či pomoc, když/až nastane konkrétní sociální situace.

Funkce sociální politiky státu

Ochranná funkce - řešení vzniklých konkrétních nepříznivých sociálních situací či odstranění jejich negativních dopadů.
Preventivní funkce - snaha předcházet rizikovým situacím.
Stimulační funkce - snaha podněcování k žádoucímu chování, které se dá také popsat jako stimulace k sociální odpovědnosti, jednání skupin a jednotlivců.
Přerozdělovací funkce – vyplývá z funkce státu. Realizuje se výběrem daní a jejich přerozdělováním ve formě dávek a všech typů důchodů. 
Homogenizační funkce - snaha o snižování společenské nerovnosti, což v praxi znamená: rovný přístup ke vzdělání, práci, zdravotní a sociální péči každému bez rozdílu.

Modely sociální politiky podle míry účasti státu:

Redistributivní - dominantní role státu. Dotýká se celé populace. Redistribuce může výrazně omezovat a někdy i rušit aktivity vybraných nestátních subjektů (Skandinávie, Holandsko).

Výkonový či korporativní  -  vychází z toho, že sociální potřeby mají být uspokojovány na základě pracovního výkonu a zásluh. Model je založen na kooperaci občanů a na aplikaci sociálního pojištění. Míra redistribuce je nižší a stát garantuje jen základní společensky uznávaná minima potřeb, tedy vytváří prostor pro působení nestátních subjektů (SRN, Rakousko, Francie).

Reziduální – model spoléhá na trh, jeho instituce a rodinu. Sociální politika nastupuje až v případech, kdy dotčené subjekty selžou. Poskytované dávky jsou minimální a jejich poskytování je vždy testováno příjmy. Role státu je do značné míry potlačena a jeho odpovědnost je jen minimální (USA, Japonsko, GB).

Doplnění: ČSSR byla koncipována rovnostářsky jako univerzální - opírající se o výlučný monopol státu. Více stimulovala pasivitu - pasivní chování všech obyvatel.     

Zdroj: socialnirevue.cz, stránky MPSV, Wikipedie

Zpracovala: Lenka Žáčková (2013)