Být uměleckým kovářem, sochařem a designerem, to je Radomír Bárta, který se během let vypracoval k nejlepším a nejoriginálnějším tvůrcům soch či šperků. Je mistrem či kouzelníkem svého oboru. Jeho plastiky, v nichž kombinuje kov se sklem a kamenem, mají v sobě napětí, přírodu či živočišnost. Je v nich vášeň, posedlost a nezlomnost, které provází celý jeho život a tvorbu.

Kdy se tento váš talent začal rodit a kdy jste si řekl, že tohle je to pravé ořechové?

Jsou takové dva mezníky. Jako čtrnáctiletý letý jsem ohříval železné kousky kde se dalo. To dospělo k rozhodnutí o učebním oboru umělecký kovář. Tam se mi poštěstilo pracovat v ateliéru, kde se vyráběly plastiky předních brněnských sochařů. Byly mezi nimi lidé jako Sylva Lacinová, Jiří Marek, Jan Kovařík nebo Konrád Babraj. Tady jsem dostal možnost jako učeň se podílet na vzniku soch. Jako materiál se používala měď. Spojování dílů a před očima růst objektů mě fascinovalo. Když potom přijeli sochaři na konzultace, bylo velmi zajímavé poslouchat jejich připomínky a následné opravy za jejich přítomnosti. To bylo velmi poučné, téměř jako v sochařské škole. Autentické a zároveň okamžité přenesení pod moji kůži. Je velice pravděpodobné, že tyto okamžiky mě začaly formovat k dnešnímu zaměření.

Jaké byly první profesní začátky, kdy jste zároveň uvědomil, že má vaše práce úspěch?

V roce 1986 jsem odešel z uměleckých řemesel a začal se živit na vlastní pěst. Dělal jsem řemeslo dále, ale už jsem pomalu vytvářel vlastní design výrobků. Chtěl jsem se posunout dále, chtěl jsem být jiný. V té době začaly u nás v Tišnově mezinárodní burzy kamenů, nerostů, a mezi nimi spousta jiných nádherných materiálů. Začal neklid. Přemýšlel, jak a s čím co spojit, kombinovat. Zkusil jsem dělat šperky. Nerez korál, nerez, polodrahokamy až jsem vyzkoušel stříbro, titan a safiry. Pár zákazníků mi řeklo, že takového něco neviděli. Internet ještě nebyl... Šperky byly trochu větší - cca do 15 cm. Při jednom dokončování šperku jsem se na něj chvíli déle zadíval a napadlo mě, proč to neudělat na 1 metr!?

Co je vaším hnacím motorem? Je to vaše povaha, přetékající nápady, vaše představivost nebo zajímavé zakázky?

To se nedá přesně říct. Jsem rád sám, pozoruji moře a jeho nálady a obyvatele. Ala také rád sleduji ráno v lese, když je po dešti. Všechno ožívá, nasává vláhu a před očima se mění. Poslouchám lidi, umělce, rád se toulám ve starých městských uličkách, po hradních zákoutích. Hlava pořád zpracovává nové tvary, které přes den zachytí. Pak se náhle ve snu objevím pod hladinou moře, umím plavat se všemi druhy a kopíruji jejich pohyby. Podobně si zalétnu do neznámého města (umím i létat). Párkrát se mi podařilo dostat se do města, kde jsem nikdy nebyl, ale některé detaily jsem poznal. Z takových úletů mě pak něco napadne a třeba se mi o tom i zdá. Vzbudí mě to a jdu ke stolu kreslit. Popíšu, vysvětlím si to. Ráno vím, že jsem něco kreslil, ale jsem překvapen, co jsem napsal. Přes den bych na některé věci, myšlenky a souvislosti, nepřišel.

Zajímavé zakázky jsou jiná kategorie umění. Tam člověk už musí spolupracovat s investorem a řídit se jeho potřebami. Není to už volná tvorba. Ale i to lze spojit a dopadne to dobře.

Právě v každém jeho umělecké díle je cítit spousta snů a splněných přání. Obdivuhodné jsou i vaše kombinace materiálu...

Jak jsem se už zmínil, chtěl jsem oživit kov jiným materiálem. Připadne mi to zajímavé a plastiky dostanou jinou lehkost. Sklo a kámen mě asi naplňuje nejvíce. Ano, musel jsem se naučit brousit, sekat, leštit oba materiály. Je to zase trochu jiné řemeslo. Pokud si to člověk neudělá, nepřipraví sám, tak těžko dosáhne vytýčený cílený tvar.

Vypadá to, že jste velkým milovníkem moře a všeho, co v něm žije, protože je to cítit ve vaší umělecké tvorbě...

Určitě mám moc rád veškerou přírodu. Je to nekonečná pokladnice tvarů, barev a kombinací... Kámen obepnutý kořeny, které jsou zasukované, třeba olivové stromy a kořeny, to je socha vedle sochy.

Máte za sebou mezinárodní úspěchy, spolupracujte s kumštýři ze zahraničí, a proto mě zajímá, co pokládáte za vaše největší úspěchy?

Asi největší úspěch je práce pro Dubaj. Jak pro galerii, tak zákazníci. Snad nejmocnější zákazník byl již zesnulý šejk Mohammed bin Rašid Al-Maktúm. Koupil si ode mne sochu. Zatím nebyl překonán... Zatím

Jak se vám líbilo v Bílovci, kde jste loni vystavoval s několika výtvarníky v místním zámku?

Bílovec jsem poznal rok a půl před výstavou. Seznámila mě s tímto městečkem malířka a výtvarnice Rosana de Montfort, která tam žije. Ale ani ve snu by mne nenapadlo, že tu budu vystavovat. Rosana mě pozvala do čerstvě založené umělecké skupiny Magnus Gradus. Do této skupiny patří ještě Jaroslav Jerry Svoboda. Návštěva kamaráda Michaela Janovského bylo krásné zpestření. Výstava byla bezvadně připravená. Rosana je navíc skvělá manažerka, je prostě šikovná na všechno. Rád s ní spolupracuji. Určitě se do Bílovce budu vracet.

Máte ve své branži přátele, kamarády?

Ano, po celém světě. Asi 150... Ale takových, s nimiž se vídám sem tam jsou po Evropě – ať už to Belgie, Slovensko, Itálie, Korsika, Sicílie, Německo, Izrael, Turecko, Ukrajina, Francie nebo Rusko. Na takových akcích se politika nenosí.

Co je vaší největší inspirací, fungují polibky múz?

To je asi nejtěžší otázka. Na to nemohu jistě odpovědět. Možná návštěvy výstav, dovolená, příroda, krásné ženy. Je to asi souhra náhod, které trochu usměrňuji. V poslední době pracuji se sny. Je to rychlé, ale musím to zachytit. Mám tu práci moc rád, a tak o ní pořád rád přemýšlím. Jsem se železem už padesát roků a asi už to měnit nebudu.

Robert Rohál

Foto archiv Radomír Bárta