Benešovy dekrety je neoficiální souhrnné označení 98 dekretů vydaných v roce 1945, v době před znovuustavením Národního shromáždění, presidentem Edvardem Benešem a ratihabovaných ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. (vyhlášeny za platný zákon). Byly přijaty československou vládou v exilu a v prvních měsících po návratu do Československa.

Termínu "Benešovy dekrety" se obvykle užívá v zúženém smyslu pro ty z nich, které jsou pro svůj charakter předmětem dodnes trvající kontroverse. Jedná se především o ty, které pojednávají a jsou spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, zrušení československého státního občanství etnických Němcůa Maďarům, dále zrušení německé university a německých vysokých škol technických.

Na dobu tzv. prozatímního zřízení ČSR (doba v exilu) připadá 45 dekretů (z toho 11 ústavních), od dubna 1945 do října 1945 bylo vydáno dalších 98 dekretů (z toho 6 ústavních dekretů). Podle ústavního dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné vydávala vláda dekrety na místě Národního shromáždění, vzhledem k tomu, že nebylo možno vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavou.

Dekrety (1940–1945) byly vydány v tzv. Úředním věstníku československém, který nebyl na českém území oficiálně distribuován - dekrety nebyly řádně veřejně vyhlášeny a nestaly se ve formálním ani materiálním smyslu platnými, avšak v roce 1945 bylo šest z těchto dekretů tzv. republikováno  (tedy „zlegalizováno“ ve Sborníku) vyhláškami. Zbylých 38 dekretů a ústavních dekretů vyšlo jako Příloha Sbírky zákonů a nařízení republiky Československé, ročník 1947 - V této příloze se uveřejňují ústavní dekrety presidenta republiky a dekrety presidenta republiky, vyhlášené v Úředním věstníku československém (vydávaném v Londýně), o nichž vláda neurčila, že zůstávají na osvobozeném území v platnosti, a které proto nebyly vyhlášeny ve Sbírce zákonů a nařízení [§ 1, písm. a) ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 23. června 1945, č. 22. Sb., o vyhlášení právních předpisů, vydaných mimo území republiky Československé] Tím se provádí ustanovení článku III., odst. 1 ústavního zákona ze dne 28. března 1946 č. 57 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety presidenta republiky.

Platnost Benešových dekretů potvrdil v roce 1995 Ústavní soud precedentním nálezem č. 55/1995 Sb. (causa Dreithaler); tento nález však obsahuje zjevně politicky motivované, účelové proklamativní pasáže a nelze ho hodnotit jako text vysoké právní hodnoty. Závaznost Benešových dekretů však byla mezitím potvrzena celou řadou dalších nálezů Ústavního soudu, zejména v případech, kdy se navrácení majetku domáhali potomci šlechtických rodů.

Zdroj: Iuridictum – Encyklopedie o právu