Film Buko přináší neotřelé téma, ale i svěží příběh, který je o člověčině a krásách života
Přiznám se, že mě v posledních letech české filmy moc neberou. Přesto se ale najdou, třeba i takové, které můžu vidět i podruhé. Nemám rád takové ty romantické komedie, kde hrají pořád ti samí herci a které jsou víceméně o ničem. Spíš si cením a prožívám příběhy jako Nabarvené ptáče, Krajina ve stínu nebo Jan Žižka. Kvalitních českých snímků je samozřejmě více, ale tyto tři mě upoutaly asi nejvíc. A teď k nim řadím i sympatickou komedii Buko, kterou natočila režisérka Alice Nellis.
Buko se odehrává v Čechách, a i když tu hraje velkou roli nádherná příroda (točilo se na Kokořínsku, v romantické divočině uprostřed Máchova kraje, ale také ve vesničce Bořejov, kde má hrdinka chalupu, k níž patří i louka s výhledem na Bezděz), podstatný je i příběh, postavený na člověčině, humoru i obyčejných věcech a lidech. A také je o tápání, pochybnostech i o smyslu života.
I hrdinka Jarmila (Anna Cónová) chvíli tápe, protože hned na začátku filmu se z ní stává vdova. Manžel (Miroslav Krobot) jí totiž v závěti odkázal vysloužilého cirkusáckého koně jménem Buko. Ale máme se na co těšit, protože příběh začíná nabírat grády. I když Jarmila koně nechce, má z něj šílený strach, navíc uvažuje, že pustí i onu romantickou chalupu a odstěhuje se k dceři (Petra Špalková) do města, své rozhodnutí nakonec změní. Jako lékařka v penzi má samostatná Jarmila své jisté, a protože jí dochází, že to nechce ještě zabalit, rozhodne si nechat venkovskou chalupu i Buka. Dcera i syn (Jan Cina) její rozhodnutí zpočátku nechápou, ale je to jen otázka času.
Myslím, že jsem někde četl, že právě tahle komedie vypráví o tom, že štěstí přeje připraveným a také těm, kteří se svému strachu dokážou postavit. Buko je tedy nejen o cirkusáckém bělouši a jeho dalším uplatněním, ale je i citlivým příběhem o stárnutí i plánech jeho novopečené majitelky. S pokorou i nově s duší lvice se zkouší životu smát, čímž vlastně film končí.
Sympaticky nesentimentální snímek neklouže po povrchu, ale není ani hlubokomyslným ponorem do duší protagonistů, zato disponuje i menšími a většími dramaty. Tak jako tak z filmu sálá humor i příjemně pozitivní energie, což je dáno chytrým scénářem a neotřelou režií (Alice Nellis), lyrickou kamerou (Matěj Cibulka), dokonalou napsanou či vybranou hudbou (Jan Ponocný) a pochopitelně prvotřídními hereckými výkony. Tady dominuje charakterní herečka Anna Cómová, známá hlavně z činohry Národního divadla moravskoslezského Ostrava.
Přitom vynikající je i další obsazení sympatických venkovanů – ať už je Martin Kubačák, Jana Oľhová, Lenka Termerová nebo Martha Issová. A zatímco Miroslav Krobot se objevil jen na samém začátku filmu, větší prostor dostali Petra Špalková a Jan Cina. Typově i herecky přesní, což dokládá jejich um, ale i zaujetí režisérkou. Ta si dala na všem mimořádně záležet. Povedlo se jí totiž dostat do filmu jak neotřelé téma, tak svěží příběh, který je o člověčině a krásách života.
Robert Rohál
Foto: archiv