Veď mě dál, cesto má je v pořadí prvním albem zpěváka Pavla Bobka. Vyšlo v roce 1975, tehdy ještě na vinylu, a stalo se událostí sezóny. A letos jako připomínka Bobkových nedožitých 85 let vychází u Supraphonu znovu, tentokrát také na CD, a to několika bonusy.

A proč byla Bobkova deska v polovině sedmdesátých let tak mimořádná? On se totiž na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přeorientoval z autentického rock´n´rollu k muzice popové, silně vycházející z folk/country kořenů. Právě v tomto oboru dosáhl opravdového mistrovství jednak důvěryhodně civilním zpíváním, ale také výborným výběrem především amerických předloh a spoluprací s vynikajícími textaři. Jeho první album je tak i z dnešního pohledu silnou sestavou melodií trvale povědomých a slov stále platných.

Věděl, co chce, měl vkus a nebyl na to sám. A proto vybrat dvanáct písní mu nečinilo žádnou starost, neboť nepocítil potřebu se v nahrávacím studiu jakkoliv stylizovat. Snažil se jen nastavit svou současnou interpretační tvář do zrcadla podstatně většího, než bylo divadlo Semafor, kde léta působil. Na realizaci alba  měl velkou zásluhu František Ringo Čech, jenž do studia sezval celou plejádu hudebníků, kteří nahráli rozmanitá Nopova aranžmá, plně vycházející ze zpěváky hudební představy, inspirované lidovým odkazem a moderně pojatými countryovými písněmi. A ač nebyl typickým písničkářem, vedle lidových písní, si zvolil skladby převážně z písničkářské kuchyně, třeba od Krise Kristoffersona nebo Dona McLeana.

Hudební kritik František Horáček ve své dobové recenzi napsal: "Ved mě dál, cesto má je album drtivě countryové. Ne, kovbojové, nestřílejte, nechci hanět pastviny, stáda, ani Johnyho Cashe! Naopak chci zdůraznit: to, jak a jakou country Bobek zpívá, je nádhernou ukázkou, kterak se s tímhle široce oblíbeným žánrem u nás vypořádat s grácií přímo mušketýrskou."

Vedle ostřílených  studiových vlků zasedli k pultíkům a mikrofonům i hudebníci, které jsme mohli znát ze samostatných vystoupení - Čestmír Jeřábek, jehož banjo je v písní Tam v dálce, tam v horách dokonce jediným doprovodným nástrojem, Michael Janík a Petr Kalandra se svými kytarami atd.

Navíc si uměl vybrat dobré texty, dobré příběhy. Tehdy padla volba na čtyři texty Zdeňka Rytíře (Tam v dálce, tam v horách, Venezuela, Tak já se loučím, Víš, kdo ti smí z tvých vlásků copy splést?), pět Vladimíra Poštulky (Pojď stoupat jak dým, Nedělní ráno, Chvíle, když jsem byl s ní, Já jsem byl bloud, Veď mě dál, cesto má) a po jednom od Jiřího Grossmanna (Má dívka "N"), Pavla Vrby (Dík, že smím pár přátel mít) a Michaela Janíka (Já byl hodný táty syn).

A co píseň, to hit s dobrým textem a zpěvem, což byl ostatně i názor již zmiňovaného Františka Horáčka: "Co na albu nejpádněji zaznělo: Bobkovy interpretační kvality. Jeho pěvecká kázeň, inteligence, suverenita. V jeho pojetí není náhod, můžeme jen závidět, jak vybroušeně znějí  hned úvodní Pojd stoupat jako dým či nenápadná Má dívka "N" (v níž dělá Miloš Nop aranžérské zázraky s arzenálem docela běžných, klasických prostředků a nástrojů), dobře vychází i komická etuda ve skladbě Já jsem byl bloud. Co má cválat, cválá, co se má táhnout líně, táhne se."

Reedice alba Veď mě dál, cestou má, které vychází na CD, je doplněna devíti bonusy, zčásti z předchozích, ale i pozdějších let. Dostaneme se až do roku 1993, kdy zpěvák natočil české verze hitů Bruce Springsteena a Leonarda Cohehna. Přitom nesmějí chybět ani první Bobkovy hity z let 1970 - 1979: Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát, Houston, Vincent a Lásko mě ubývá sil, které zcela ideálně doplňují celou reprezentativní písničkovou kolekci. Společně s elegantními černobílými fotografiemi a zasvěceným slovem kompilátora Miloše Skalky můžete mít album Pavla Bobka, které je bez nadsázky vycizelované "best of".

Robert Rohál

Foto Supraphon