Máme ji doma všichni. Ve spíži nebo v kuchyni v šuplíku. Pečlivě zabalenou či přesypanou do uzavíratelné nádoby tak, aby do ní nevletěly žádné potvůrky. Řeč je o obyčejné mouce, která je pro oblíbené pokrmy, pečení, vaření i naše zvyky absolutně nepostradatelná. Tušíte však, co všechno předchází tomu nejsnazšímu kroku, kdy její kilové balení jednoduše hodíte do svého nákupního košíku? Pojďte se s námi podívat na práci českých zemědělců a na život jednoho semínka ozimé pšenice, které musí ujít velmi dlouhou cestu, aby se následně mohlo ve své zcela nenahraditelné podobě promítnout v těch nejlepších lahůdkách.

Než se zemědělci pustí do práce a rozhodnou se, kterou plodinu zasejí na své pole, aby byl jejich osevní postup co nejpestřejší, je třeba perfektně připravit půdu. Její kondice je totiž absolutním klíčem k úspěchu – a to nejen pro dobrý výnos.

Nejpozději během září nastartují těžké stroje a vyrazí podmítat nebo orat. Před zasetím je třeba zemi dodat i nutnou dávku energie v podobě organické hmoty neboli hnoje. Jakmile je půda prokypřená a obohacená o potřebné živiny, musí se úhledně srovnat.

Čas setí nastává na přelomu září a října, přesný termín se však odvíjí od počasí. Malá, kulatá a zlatavá semínka pšenice se konečně vydávají na svou pouť. Pomocí sečky, stroje se zásobníkem na osivo a jejího pneumatického kompresoru, je semínko za semínkem dávkováno do řádku zhruba 2-3 cm hluboko do země. Mezi řádky je potřeba zachovat mezeru obvykle 12,5 cm tak, aby měla rostlina pro svůj růst dostatek prostoru. Sadba probíhá v závislosti na kvalitě půdy. Může se sít 100 až 300 kilogramů osiva na hektar. Záleží ale také na termínu – když se seje dříve, používá se osiva méně, jelikož rostlina má čas odnožit a zhoustnout.

Semínko zpravidla vzejde za jeden až tři týdny. Jakmile vykoukne první stéblo, zemědělci říkají, že plodina tzv. vypichuje. Jak dlouho potrvá, než rostlina spatří světlo světa, závisí především na teplotě a vlhkosti. Je potřeba také přiměřené množství vody. Ani málo, aby semínko neuschlo, ani příliš, aby se nezadusilo. Během podzimu si rostlina žije vlastním životem, nabývá a sílí. Hospodáři se soustředí na likvidaci plevelů a případně ošetřují neočekávané virózy, jako jsou třeba mšice a křísy. V zimních měsících pak probíhá tzv. jarovizace. Jedná se o stádium chladových teplot, díky nimž se vytvoří generativní orgány rostliny. Zjednodušeně řečeno vznikne klas.

S příchodem teplejších slunečních paprsků musí proběhnout přihnojení dusíkem, díky němuž rostlina dostane „palivo“ a lépe se po studené zimě vzpamatuje. V průběhu jara se pak sleduje porost, znovu se likvidují plevele, hlídají se houbové choroby a další škůdci například kohoutci. Rostlina dále odnožuje, větví se a stéblo roste směrem vzhůru. Z něj během května až června vykoukne vytoužený klas.

U všech ozimých plodin musí farmáři dobře hlídat nejdůležitější praporcový list, poslední list nad klasem. Právě ten ve výsledku tvoří až 50 % výnosu plodiny. I proto je třeba jej co nejdéle udržet zdravý společně s klasem.

S příchodem léta se naposledy hnojí. Podle počasí a očekávaného výnosu je zkrátka potřeba rostlinu „dokrmovat“. V červenci se už jen čeká na ideální sklizňovou vlhkost zrna, která by měla dosahovat maximálně 14 %. Jakmile nastanou optimální podmínky, odstartují žně. Nezaměnitelně hučící a nepřehlédnutelné kombajny posekají rostlinu a vymlátí z ní zrna. Ta putují dále na čističku, a nakonec cestují do mlýna, kde se sledují různé potravinářské parametry, jako je vlhkost, hmotnost, nečistoty apod. Mlynáři se pak postarají o to, aby ze zrn vznikla ta nejlepší mouka. Zbytky rostliny zůstávají na poli. Buď se rozdrtí a zapravují zpět do půdy, nebo se seberou. Sláma pak slouží jako podestýlka pro hospodářská zvířata.

Takto se pěstují a zpracovávají všechny ozimé plodiny, jako je pšenice, žito,ječmen a tritikále, které se dále využívají ke krmení. Obdobný postup se dodržuje i u jarních odrůd, které se, jak jejich název napovídá, sejí brzy na jaře. Rostliny jsou totiž mnohem citlivější na mráz. Jarní pšenice i žito se zpracovávají na mouku, semínko ovsa se zase rozmáčkne a vzniknou oblíbené vločky. Ječmen putuje do sladovny, kde díky namočení uvolní cukr a přemění se v slad – nenahraditelnou ingredienci pro výrobu piva. Z hlediska hospodaření jsou jarní plodiny o něco méně výnosné než ozimé, nicméně je třeba je pěstovat a nevyhýbat se jim, zejména kvůli nezastupitelnosti v pestrém osevním postupu.

Práce zemědělců zkrátka nikdy nekončí. I proto stojí za to je podpořit třeba nákupem jejich lokálních potravin.