Může se stát obraz člověku osudem? 13. září v 17 hodin má v Kulturním centru v Klášterci nad Ohří premiéru krátkometrážní, experimentální film s názvem LACHOUT. V režii Jana Homoly z kapely Wohnout a dnes už i známého výtvarníka, jeho kurátorky a manažerky Reny Mužíkové, která je autorkou námětu a napsala scénář spolu s akademickou malířkou Klárou Sedlo doslova přes noc. Všichni tři tvrdí, že nemají ambice a chtěli se hlavně pobavit něčím novým a propojit tvorbu a dát jí další rozměr.
RENY MUŽÍKOVÁ
Kde se zrodil nápad natočit film?
RM: Ve snu. (smích). Ano, zdají se mi hodně podivné sny, ale pro mě jsou asi normální. Miluju příběhy a já mám navíc i tu výhodu, že si je pamatuji. A mám ráda všechno, co je nějakým způsobem jiné a odlišné. Tenhle sen byl tak moc konkrétní a silný, že jsem se uprostřed noci vzbudila a zavolala kamarádce Kláře (Klára Sedlo, akademická malířka, prof. Michael Rittstein a prof. Jiří Petrbok), abych se podělila a probraly jsme to, protože ona je na tom se sněním dost podobně. Jak jsme o tom mluvily, přišlo nám to tak zajímavé, že jsme v podstatě přes noc napsaly scénář. Já psala a Klára na druhé straně kreslila storyboard. Tak moc nás to chytlo. Dopoledne jsem to řekla Honzovi (Honza Homola, kapela Wohnout, malíř Art332) s tím, že bychom asi rády natočily film a co on si o tom myslí.
A co vám na to řekl?
RM: Že jsme naprosto šílený (smích). Jenže on není suchar, tak ho to zajímalo. Zaujalo ho to a celý příběh si vyslechl. Řekla jsem mu, že hlavní roli musí hrát on a bez něho to prostě nepůjde. Jelikož ho znám už hodně dlouho a jsme na stejné vlně, těšila jsem se, že ho to chytne taky. A hlavně – že on to posune a vystřelí svou úžasnou fantazií do nevídaných sfér. A taky – on je nejen kreativec, ale taky technický talent. Točí ve vlastní produkci skvělá videa a dokumenty a s kamerou to umí dokonale.
Film je krátkometrážní, ale pracovali jste na něm skoro dva roky. Proč to tak dlouho trvalo?
RM: Točilo se, když byl čas. A toho máme všichni tři hodně málo. Proto to tak trvalo (smích). I když bylo možná vtipné říci, že výsledek trvá sice půl hodiny, ale makalo se na něm intenzivně dva roky v kuse, protože jsme takoví puntičkáři důslední (smích). Není tomu tak. Pracovalo se s přestávkami. Hledali jsme prostory, což byl dost vopruz, protože jsme měli jasnou představu, jak by měla která scéna vypadat, ale ne finance na pronájem. Ale naštěstí nám pomohlo několik kamarádů, za což jim moc děkujeme. Nejvíce času strávil asi Honza na střihu. Chodila jsem kolem něho tehdy – obrazně řečeno – po špičkách, protože lamentoval fakt hodně (smích). Jeho je dobré nechat tvořit a nemluvit mu do toho, výsledek je pak vždycky perfektní, když nemusí dělat kompromisy a jede po svém.
Jaké je poselství filmu, jestli se to tak dá říct?
RM: To je na každém a na jeho vnímání. Je to prostě záznam snu, jistá práce podvědomí, kam až může vést posedlost uměním z různých stran. Možná jsou tam dobře vidět polarity osobnosti. Charaktery postav nejsou jasné, řekla bych. Nikdo není přímo klaďas ani jasný záporák. Každý má něco, co je zas blízké někomu jinému. Odhalují se naplno, ale jen v jednom momentu. V každém příběhu, stejně jako v životě, bývá oběť a útočník. Ať v drastické nebo něžné formě. Stále je někdo vysílač a druhý přijímač. Tady to vlastně nakonec ani není úplně jasné. Jestli je to násilí nebo souhra. Strach nebo únik. To mě na tom možná tak fascinuje. Ta nejednoznačnost. Nic není tak, jak na první pohled vypadá.
Jak byste charakterizovala svou filmovou postavu a jak se vám hrála?

RM: Složitě se mi hrála, protože se ani jednou nezasměje, což byl pro mě velký problém (smích). Jana Thomanová je navenek silná a zároveň hodně křehká. Chce se zbavit problému, ale taky jí zajímá, proč se to všechno děje právě jí. Je to takový ten typ, který nechce svými problémy obtěžovat druhé, tak je jí nepříjemné, že něco takového vůbec musí řešit. Ale ocitla se v situaci, kdy jí nic jiného nezbývá.
Ve filmu se objeví i David Matásek. Jak reagoval, když jste ho oslovili?
RM: Naprosto neuvěřitelně. Šel s námi do toho hned, ani moc nezkoumal detaily, prostě řekl Ano. S ním se točily první scény a my si mysleli, že to celé pak i nám půjde takhle snadno. Což pochopitelně nešlo. (Smích) Protože David je profík a dal to perfektně. Ale zase jsme alespoň měli příležitost se od něho něco přiučit. Byl skvělý a my mu moc děkujeme a jsme rádi, že ho ve filmu máme. Vážíme si toho.
HONZA HOMOLA
Jaká byla vaše reakce, když vám vaše kurátorka a manažerka Reny odvyprávěla tento příběh?

HH: Moje reakce byla „uuaaa eeeuuu ooooo”, což je v překladu „super”. A když mi na to řekla, uděláme z toho film, řekl jsem „uuuooo eeff ghum aaa”, to zase znamená, ale tý práce?” Protože vměstnat do svého nabitého programu ještě práci na filmu, to jsem si nedokázal představit.
Co jste říkal na to, že máte hlavní roli? Cítil jste velkou zodpovědnost?
HH: Ve vší skromnosti ani ne, protože jsme k celé věci přistupovali úplně volně bez ambic. To znamená, že jsem po dobu vzniku filmu ani nekalkuloval s tím, že by to bylo něco víc jak projekt pro pár našich známých a sledovačů. Přesah jsem si uvědomil asi až když bylo vše hotové a Reny se pustila do propagace.
Zhostil jste se nejen hlavní role, ale zároveň jste se ujal technické stránky a jste režisérem filmu. Jaké to bylo? Bylo to poprvé?
HH: Slovo režisér je přehnané. Spíš jsme to konzultovali tak nějak dohromady. Někde jsem musel koordinovat situace kvůli kameře a kompozici, ale Troška že mně rozhodně nebude. (Smích) Bylo těžký se soustředit na roli, když jsem ještě musel kontrolovat kameru, světla a zvuk. Tohle znám z domácího studiového videonahrávání, kdy je soustředění se na výkon někde v pozadí za kontrolou všech technických záležitostí…ostrost, ISO, čas, světlo… zvuk… Ve filmu je mnoho technických chyb… S tím se ale musím naučit žít (usmívá se).
Součástí filmu je hudba. Předpokládalo by se, že se jí ujmete jako muzikant vy, ale není tomu tak. Proč jste hudbu nedělal vy a kdo se o ní tedy postaral?
HH: Hudbu jsem nechtěl dělat z principu, že se to bude očekávat. Přál jsem si film bez hudby, ale Reny přitáhla z Berlína zajímavý kontakt. Nejdříve jsem byl z tvorby The Deviants trochu v rozpacích, ale pak jsem si uvědomil, že do konceptu filmu přesně zapadá.
Film je krátkometrážní, ale to mu vůbec neubírá na obsahu. Možná je díky tomu syrovější, působí jako absolventská práce. Byl to záměr?
HH: Jak říkám na začátku, vše vznikalo bez ambic. Rozhodně se nedereme do filmového světa a nechceme oslňovat. Film u mnohých může způsobit zklamání, že čekali něco víc, ale my neděláme celovečerák, ale krátkou povídku. Ano. Může to působit jako absolventský film. Dnešní doba je čím dále více o tom dělat senzace, oslňovat, ale my se chtěli jen bavit. Jako by se dnes někdy zapomínalo na radost z práce a vše směřovalo ke stresu z nedokonalých výsledků. To my nechceme.
Jak byste charakterizoval svou postavu ve filmu a jak se vám hrála?
HH: Hrál jsem sám sebe, takže se mi to hrálo dobře. Tedy, hrál jsem své druhé utajené já. (smích)
Film jste se rozhodli nepouštět do veřejného prostoru, tedy žádné sociální sítě ani You Tube. Jaký je důvod? A kde ho diváci mohou vidět?
HH: Důvodů je několik. Jednak lidi na youtube přeskakujou, nedokoukaj, přetočej a my je u děje chceme držet od začátku do konce bez možnosti odejít – když je to nebude bavit. Pak je nám líto jen tak něco nahrát na net a čau. Je to naše společné dítě. Reny, Klára a já jsme do toho dali duši. Ale časem přeci jen dozraje čas, kdy bude film k mání. Teď ho ale plánujeme pouštět jen na vybraných akcích.

KLÁRA SEDLO
Vaše role byla jasná asi od počátku. Je velice zásadní a vnáší do příběhu nadpřirozený rozměr. Připomíná mi postavu z vašich obrazů. Byla to jasná vize, jak bude vypadat už od začátku?
KS: Celkem ano. Jedna z mých výstav, kterou jsme dělaly před pár lety s Reny, se jmenovala Sweet Demonica. Od té doby mi to Demonica trochu zůstalo – takže, jak říkáte, postava démona byla od začátku moje. Stejně tak jsme měli jasno o tom, jak bude vypadat. Částečně vycházíme z obrazů, částečně z toho, co nosím normálně.
Co vás na tomto příběhu nejvíce zaujalo?
KS: Že je jako sen. Znáte ten pocit, kdy se vám v noci zdá celý příběh? A vy máte po probuzení pocit, jako byste doopravdy zažili něco velkého, jako by ten snový příběh trval týdny nebo roky. A řeknete si „sakra, tohle bych mohla sepsat jako knihu nebo jako film“! Tak přesně takový ten příběh je. Snový, a přesto detailně propracovaný.
Jaký chcete, aby si divák odnesl z filmu zážitek?
KS: Asi to, co zmiňuji v předchozí odpovědi – to, že je to jako sen. Myslím, že diváci by měli být trochu v šoku, trochu překvapení, a trochu zaražení a mělo by je to přimět přemýšlet. Zkrátka všechny ty pocity, které máte po probuzení z šíleného snu. (smích)
Jaká byla největší úskalí filmu a na co naopak ráda vzpomínáte?
KS: Pokud můžu mluvit za sebe, pro mne bylo nejnáročnější nandávat a sundávat kostým a hlavně make-up. I když se to ve filmu na první pohled nemusí zdát, měla jsem ho na sobě vážně hodně. Skvělé ale bylo setkání s Davidem Matáskem – pro nás jako neherce to bylo povzbuzující vidět profíka.
Jak byste charakterizovala svou postavu ve filmu?
KS: Myslím, že nemá charakter jako takový, jak bychom ho popsali u lidí. Není člověk a jedná podle jednoduchých impulsů, k lidským bytostem necítí nic. V podstatě jediné, co jí zajímá je, jak se dostat pryč na svobodu. Je tam určitý rozpor – ta postava je neskutečně nebezpečná, zároveň ale zoufalá a naštvaná, protože se musí podřizovat někomu, kým v podstatě pohrdá. Takže je tam především vztek a beznaděj. I když se zdá jako nejvíc negativní postava celého děje, tak je v podstatě jenom nástrojem. Vyvstává tak otázka, zda je nebezpečnější ona, nebo ten, kdo jí používá.

Robert Rohál

Foto Reny Mužíková