Nikdy jsem nebyl šílený fanda Olympic a vlastně ani rocker, ale je fakt, že mi tahle kapela byla vždycky docela sympatická. Už jenom tím, že Petr Janda je výborný skladatel a umí napsat hit - a že jich napsal. Během let jsem viděl několik koncertů, naposledy to byl před pěti lety koncert, který jsem organizoval v kroměřížském kulturáku. Tam mě rocker šokoval tím, že odzpíval dvě hodiny non stop! A že to mělo grády! Tehdy jsem si říkal, klobouk dolů.

Proto jsem byl zvědavý na jeho třetí sólové album nazvané Asi se mi nebude chtít, které si nadělil k nedávnému životnímu jubileu. A opět překvapil! Při psaní písniček i nahrávání se odpoutal od skupiny Olympic, pozval si jiné spoluhráče i řadu výtečných hostů. Zároveň se dotkl i žánrů pro jeho tvorbu ne tak typických. Je jiné, překvapivě pestré a proměnlivé.

Tohle album je bezesporu mimořádnou událostí k jeho osmdesátinám: právě pro ten účel byly složeny songy, napsány texty, sestavena studiová skupina a přizváni četní hosté, dokreslující zvláštní atmosféru. Je jasné, že melodické nápady nezapřou autora zhruba tisícovky povětšinou olympických písní, a přece se tahle muzika v mnohém odlišuje. Hlavně je toto album žánrově bohatší, rozmanitější. Rocková podstata, šansonová překvapení nebo swingová libůstka, jubilejní extrovka pro všechny fandy Petra Jandy a úspěšného nalézání hudebních proměn. Jedna z událostí roku.

 Samozřejmě, když má člověk osmdesátku, může to být je určité bilancování, ohlížení a vzpomínání, ale rozhodně nikoli odcházení, neboť zpěvák, kytarista, skladatel má energie na rozdávání. Dvanáct vinylových nahrávek s dramaturgickou logikou pořadí, na CD přidané dva bonusy (Žádnej Happy End, Zvláštní film) podtrhují výjimečnost akce. K Jandovi se jen pro tentokrát přidali "mlaďasové" Lukáš Pavlík (bicí, spoluproducent), Adam Stivín (baskytara), Ondřej Fencl (klávesy, vokály, texty) a Lukáš Koranda (doprovodné vokály, texty).

K této základní partě přibyli přátelé včetně hudebních spolupamětníků Jiřího Stivína, Emila Viklického, Antonína Gondolána nebo Jiřího George Kozla. Nechybí ani housle Pavla Šporcla, foukací harmonika Matěje Ptaszeka, piano Petra Vondráčka, akordeon Karla Maříka, rázné dechy a vokální Dobrý večer Quintet. A ovšem také Marta Jandová, třeba v baladickém duetu s otcem (Tomu dala).

Všechno má svůj styl. Supraphonské Album Asi se mi nebude chtít má skvělou předehru, vlastní bohaté jádro i nádherný závěr, kdy je ale jasné, že není konec ani náhodou. Vedle nápaditých písniček nutno ocenit i obal a booklet se spoustou fotek, ateliérových i pracovních z nahrávacího studia, stejně jako otištění všech písňových textů. Že jsou přímočaré a jasné je jasná zpráva.

Autor: Robert Rohál