Velké téma, které vymyslel špičkový scenárista a které se dočkalo adekvátní divadelní adaptace, vynikající herci na velkém jevišti a ve skvělé režii. Tak hodnotím jednu z posledních inscenací Je třeba zabít Sekala v Divadle na Vinohradech. Syrové drama o dobru a zlu kolem nás i v nás je dramatickým a sugestivním příběhem, s nímž se prvně setkalo publikum prostřednictvím stejnojmenného filmu režiséra Vladimíra Michálka z roku 1998.

Snímek si tenkrát odnesl deset Českých lvů a netrvalo dlouho, aby se příběh o muži, který se stane proti své vůli najatým vrahem, neobjevilo v divadelním zpracování. Po Zlínu (2011), Plzni (2013) a Brně (2015) se nyní hraje ve vinohradském divadle – premiéra proběhla 8. dubna 2022.

Ocitli jsme se v létě roku 1943 v Protektorátu Čechy a Morava, kdy se v hanácké vesnici objeví kovář a evangelík Jura Baran. Skrývá se před gestapem a rád by nalezl bezpečný azyl. Jenomže důvěru si jako luterán v katolickém prostředí nezíská. Navíc sedláci řeší problém – Sekal, nemanželský syn z jednoho statku, využívá politickou situaci a udává gestapu statkáře, aby se dostal k jejich majetku. Stává se nebezpečným postrachem, nikdo z těch movitých na vesnici netuší, kdo z nich bude dalším na řadě. Když sedláci mudrují, že "je třeba zabít Sekala" dřív, než bude pozdě, shodnou se na tom, že by ho mohl zlikvidovat jen Baran. Je mladý, silný, a navíc má něco za sebou.

I tentokrát sází vinohradské představení Je třeba zabít Sekala na divadelní adaptaci Martina Františáka stejně jako na um režiséra Pavla Kheka, scénografa Michala Syrového a herecké osobnosti, které jsou s tímto divadlem spjaty.  Naléhavou atmosféru dotváří i hudba Davida Hlaváče stejně jako violoncellista, který je přímo na přehledné scéně, tvořící autentický obraz dědiny.

Silné a herecky mimořádné je obsazení obou hlavních protagonistů – Sekala (Marek Holý) a Barana (Tomáš Dastlík). Oba herci dopřávají charakteru postavy, kterou hrají, to podstatné. Ale je to souboj Sekala a Berana, nikoliv jejich představitelů. Jejich obdivuhodné výkony pokládám za bravurní, a to i v akčních scénách rvaček a soubojů.

Z dalších postav, jež uvíznou v paměti, musím vyzvednout hluboce lidského pátera Flóru Daniela Bambase, nešťastnou Anežku Šárky Vaculíkové nebo dalšího parchanta bez morálky Záprdka-Lžičaře Viktora Javoříka. Právě „jejich" obrazy jsou ty dramaticky sugestivní, i když nelze opomenout ani další „hybatele“ tohoto vesnického společenství, které hrají Svatopluk Skopal, Aleš Procházka, Pavel Rímský, Zdeněk Palusga, Eva Režnarová a další.

Přestože má celá inscenace Je třeba zabít Sekala sílu velkého starého příběhu, podobá se šílené realitě dnešního světa. Tak jako tak je o životě, lidech, charakterech a je mistrovsky napsaná, režírovaná a zahraná. Má věrohodnost, dramatickou váhu a mnoho momentů, jež patří do současného divadla a světa.

Robert Rohál