V devadesátkách minulého století jsem se stala dospělou, ale nad vážnou známostí jsem ještě moc nepomýšlela, i když většina mých spolužaček se už vidělo ve svatebních šatech. A tak jsem se také začala koukat okolo sebe. Na jedné vesnické taneční zábavě jsem se zakoukala do staršího spolužáka a za 2 týdny jsme se už spolu doopravdy chodili. Po necelém roce jsem otěhotněla, a tak se začala chystat svatba. Byla jsem nadšená, vše se okamžitě rozběhlo a šlo to jako po drátku.

Chystali jsme svatbu

Zasedly oba rodinné klany a plánovalo se, kde se bude konat hostina, kolik se má napéct cukroví a dortů, a hlavně kolik to bude stát. Chystala se veliká svatba, pozvali jsme sestřenice i bratrance ze druhého kolene, protože oni nás také pozvali, takže jsme jim to museli oplatit, ale když počet hostů přesáhl 120, začalo se umazávat, ale stejně bylo nakonec pozváno skoro 90 hostů.

Vše bylo nachystáno. Obřad na úřadě, hostina na zahradě, péct se začne v neděli před svatbou, naloží se 15 kilo maso na svíčkovou. Závoz piva do hospody bude v úterý, takže se pojede s vozíkem a musí se tam dojít včas, aby ho neprodali. Víno přivezou z Moravy. Takže do svatby chybí pár týdnů a scénář je do detailu napsaný. Šťastnější jsem snad nemohla být. A přišlo pondělí, které začalo svatební týden. Začalo se péct cukroví, taťka vybojoval 20 bas piva k nelibosti všech starousedlíků, ve středu se začaly péct korpusy na dorty a naložilo se maso na svíčkovou. Strýc z Moravy přivezl několik demižónů vína, nezbytnou slivovici a asi deset kilo domácích klobás. A já šla na poslední zkoušku šatů. Stála jsem na zastávce a čekala na autobus, když projely okolo mne policajti i sanitka. Naskočila mi husí kůže, ale mne se to naštěstí netýkalo, já se přeci v sobotu vdávám! Přijel linkový autobus a já myslela jen na to, abych se vešla do šatů.

Zoufalé výkřiky

Sotva jsme vyjeli za hranice obce, byla vidět za zatáčkou nehoda. Bylo tam obtočené auto okolo stromu, ale nebylo přes několik zásahových vozů poznat, co je to za vůz. Byla jsem sice také zvědavá, ale měla jsem v hlavě úplně jiné starosti. Autobusák se šel zeptat, kdy to bude průjezdný a já jsem si začala zoufat, že takhle to fakt nestihnu a upnula jsem zrak na řidiče a doufala, že se za chvíli rozjedeme. Mluvil s policistou, najednou se chytil za hlavu a začal ukazovat na autobus. Přidal se k nim lékař ze záchranky a společně šli k autobusu. Akorát přijel pohřební vůz a nebylo mi z toho vůbec dobře. Skupinka došla k autobusu, řidič otevřel dveře a všichni tři, vešli dovnitř…

„Petruško,“ oslovil mne řidič, „tady Vašek (policista) Ti chce něco říct.“ Znejistila jsem, ale příliš jsem nechápala. „Petro, v tom autě jel Vlastík,“ oznámil mi policista. „Jako můj Vlastík?“ Vyhrkla jsem ze sebe. „A kde je, ať sem přijde, ať jde za mnou! No to právě už nemůže, on tu nehodu nepřežil.“

Nikdy na ta slova nezapomenu, hrobové ticho proťaly jako ostré šípy mé zoufalé výkřiky. Lékař mi něco říkal, vůbec nevím co, a pak mám střih. Probudila jsem se až v nemocnici a nechápala, co tam dělám. Za chvíli vešla mamka s taťkou a oba plakali a říkali mi, že musím být silná, nějak jsem nechápala o čem mluví… Najednou jsem se začala rozpomínat na cestu autobusem a opět mi v uších doznívala slova policisty Václava: „On tu nehodu nepřežil…“ Přemítala jsem, zda je to pravda nebo se mi to jen zdálo… Rozplakala jsem se, ano, ono se to doopravdy stalo… Zalykala jsem se, nemohla jsem se ani nadechnout. Najednou se tam objevila sestřička s tišící injekcí. Po pár vteřinách se mi začaly zavírat oči. Probudila jsem se až pozdě odpoledne. V pokoji jsem byla sama, vlastně nebyla jsem sama, začala jsem si uvědomovat, že jsem těhotná, a že čekám s Vlastíkem miminko, zůstane tu tak se mnou navždy. Plakala jsem, Otevřely se dveře a v nich službu konající lékař, přišel na večerní vizitu.  Byl skoupý na slova, ale uklidnil mne, zdálo se, že je miminko v pořádku, ale zítra pro jistotu ještě vše zkontroluje a pokud bude vše v pořádku, tak mohu jít domů.

Kde je moje doma?

Kam mám vlastně jít, kde je teď moje doma??? Mám se vrátit do svého dětského pokojíčku k rodičům nebo do domečku po jeho babičce, kde jsme měli spolu bydlet? V noci jsem se neustále budila. Ráno jsem byla neskutečně unavená. Na avizované vyšetření mne doprovázela sestřička, byla jsem slabá. Vyšetření dopadlo vcelku dobře, ale pan primář, rozhodl, že ještě musím zůstat o den déle na pozorování. V noci jsem začala krvácet… přišel nejčernější den v mém životě. Přišla jsem o snoubence, přišla jsem i o naše dítě.

Nikdy nevíte, zda už máte vybráno…

Myslela jsem, že to nikdy nepřebolí, nechtělo se mi žít, ale čas dokáže zhojit i ty nejbolavější rány, které vám život uštědří, ale milující rodina a trpěliví přátelé vám pomohou se znovu postavit na nohy. Asi po dvou letech jsem se zase začala věřit, že ještě mohu být v životě šťastná po boku mladého muže, se kterým jsme se potkávali cestou do práce. Zamilovala jsem se. Ještě jsme spolu nebyli ani rok a začali jsme se pokoušet o miminko, ale něco bylo špatně.  Psychoterapeut to vysvětloval tím, že mám strach otěhotnět a opíral se i o mé odmítnutí žádosti o ruku. Vlastně mi vysvětlil, že to může být důležitý krok v mém životě. Vzali jsme se, ale bez hostů a bílých šatů. Rodině jsme to řekli až druhý den a pozvali je na oběd. Zakrátko jsem otěhotněla, za devět měsíců přišel velký den, narodila se nám dcerka. Slunce našeho života. Tady se zdá, že můj tragický příběh končí, hořký kalich byl vypit do dna, alespoň jsem si to myslela. Osud byl však mnohem krutější, naší holčičce se nečekaně zastavilo srdíčko, když jí bylo šest měsíců. Měla jsem pocit, že jsem se ztratila sama sobě.

Ani nevím, kde se ve mne vzala ta síla to vše překonat. I největší bolest přebolí, ale nikdy se nedá vymazat z paměti…

Na další dítě jsme čekali skoro dva roky. V těhotenství jsem se snažila myslet na naše nenarozené miminko a chtěla jsem mu dát veškerou sílu světa. Naše vymodlená holčička se narodila naprosto zdravá, dnes jí je 25 let a má o 2 roky mladšího bráchu. Oba jsou šťastně zamilovaní a všichni dohromady jsme přešťastná rodina, která si váží každého dne a raduje se z maličkostí. Na vsi si všichni vidíme do talíře, přiměřeně si závidíme a přiměřeně se i pomlouváme, ale při pohřbech a svatbách se semkneme a podporujeme se.

Zpracováno podle příběhu Petry K. z Plzně, 49 let