I když vystavuje několik let, její keramické i malované obrazy mají na výstavách úspěch. Tvorba olomoucké výtvarnice Věry Katky Tatarkovičové vyzařuje neskutečně pozitivní atmosféru, ale hlavně se opírá o brilantně zvládnuté řemeslo, ale musíte ocenit i nápady a originalitu. To všechno by měla představit i její další výstava, která proběhne během léta v Praze…

Vypadá to, že budeš mít po delší době novou výstavu, a to přímo v Praze. Kde proběhne a co tam všechno předvedeš? Vím, že máš poměrně rozsáhlý repertoár…

Ano, máš pravdu. Nadcházející výstava je plánovaná v Sále Boženy Němcové při Knihovně na Vinohradech. Oficiální zahájení by se mělo uskutečnit v pondělí 7.6.2021. Už se těším, že se po dlouhé době setkám s řadou svých přátel, kamarádů, ale i s některými, pro mě doposud neznámými lidmi. Výstava byla původně plánovaná už v loňském roce, potom byl termín přesunut na duben, ale teprve nyní, kdy se „covidová“ situace uklidňuje, se výstava opravdu uskuteční.
Mám připravených spoustu nových a snad zajímavých obrazů. Jedná se nejen o moji klasickou tvorbu – obrazy, ve kterých je keramika nalepená na podložce a vše je zarámováno tak, aby obraz mohl zdobit zeď pokoje.  Na výstavě ale bude také možno vidět řadu kombinovaných obrazů, které vznikají tak, že na plátno, které je napnuté na rámu, namaluji všechno, co potřebuji (třeba pozadí) a potom lepím jednotlivé keramické díly. Jsem zvědavá, co řeknou a jak budou reagovat na moje nové práce návštěvníci výstavy.
Takovým malým doplňkem bude výstavka keramických doplňků, jako jsou třeba přívěsky zavěšené na kůži. Přidala jsem i několik kousků unisex keramických motýlků. Mini výstavka bude k dispozici přímo v Knihovně na Vinohradech po celou dobu konání velké výstavy, tedy od 7. června do 30. července 2021.

Předpokládám, že vystavíš nové věci, anebo bude i nějaké „retro“?

Na výstavě bude k vidění naprostá většina nových obrazů. Některé „starší“  jsou spíše jen drobným doplňkem k tematickému zaměření jednotlivých částí výstavy. Tentokrát jsem měla opravdu dostatek času na vymýšlení dalších způsobů zpracování svých výtvorů a tím i na vytvoření řady nových obrazů.
Některé novinky dokonce našly svého nového majitele už v průběhu čekání na znovuotevření galerií a výstavních prostor. Takže jsem se s nimi rozloučila ještě před výstavou a tvořila další novoty, které budou k vidění v Praze.

Měla jsi výstavu v Kroměříži, ale dobře tě znají i v Olomouci, kde už nějakou dobu vystavuješ v Galerii Anděl?

Poslední moje výstava v Kroměříži proběhla v období květen – červen loňského roku, kdy došlo k určitému zmírnění restrikcí platných v „době covidové“. Musela jsem sice oželet vernisáž, ale myslím, že to žádná tragédie nebyla. Podle informací, které se ke mně dostaly, se lidem výstava líbila, což mi alespoň trošku zvedlo náladu. Kromě mojí speciality - keramických obrazů, jsem vystavovala i některé obrazy malované barvami, či pastelem.
Máš pravdu, úzce spolupracuji s olomouckou Galerií Anděl, kam průběžně dodávám své nové věci. Je to jakási moje „domovská“ galerie. Od zahájení naší spolupráce zde proběhly také moje dvě oficiální výstavy.

Přesto je tvá původní profese úplně jiná. Jsi chemik, měla jsi firmu a najednou jsi začala tvořit výtvarno. Kdy se objevil Tvůj výtvarný talent? Kdy ti to došlo, že máš tyto umělecko-tvůrčí schopnosti?

Ano, chemie mě okouzlila už na základní škole. Měli jsme dobrou učitelku, která dokázala předváděnými pokusy udělat hodiny chemie opravdu zajímavými. Snad i proto moje kroky směřovaly nejdříve na chemickou průmyslovku a potom na Univerzitu Palackého, na katedru analytické chemie. Chemie vždy byla nejen moje zaměstnání, ale i koníček.
Nejdříve jsem působila jako pedagog na stejné katedře, kde jsem trávila svá studentská léta a asi po osmi letech jsem odešla za lepším laboratorním vybavením a možnostmi rozvíjet své laboratorní zkušenosti. Přednáškovou činnost na univerzitě jsem vykonávala i nadále, ale už externě. Stejně tak tomu bylo i v době, kdy jsem založila soukromou firmu, která se specializovala na poradenskou a konzultační činnost spojenou s vybavováním laboratoří specifickým zařízením i spotřebním materiálem používaným zejména v oblasti separačních technik.
Až vážná nemoc znamenala ukončení zmíněných aktivit. Všechno se rychle měnilo, v podstatě začala další etapa mého života. Výtvarné umění mě lákalo už od dětství, ale tehdy jsem tuto činnost brala spíše pouze jako občasný relax. Bavila mě kresba i malba. Keramika se mi vždycky líbila, ale neměla jsem podmínky, které by mi umožňovaly se jí věnovat. Až v rámci rehabilitačního pobytu v Chuchelné jsem si poprvé sáhla na keramickou hlínu a začala jí dávat život. Uchvátilo mě to natolik, že jsem se této činnosti nedokázala jen tak vzdát. Pořídili jsme domů pec, hlíny, glazury, a já začala tvořit. Připadala jsem si jako v pohádce. Tehdy mě ale ještě vůbec nenapadlo, že bych někdy mohla svoje práce někde vystavovat. Brzy po přestěhování z centra Olomouce na jeho předměstí jsem byla doslova postavená před hotovou věc. Moje výtvory se lidem z okolí líbily, a tak mně jedna známá předběžně domluvila výstavu v nově zrekonstruovaném sále MKZ Šternberk. Tím vlastně začalo prezentování mých obrazů i keramických výrobků na veřejnosti. Postupně jsem se seznamovala s mnoha zajímavými lidmi z výtvarné oblasti, navštěvovala jsem více výtvarných akcí. Stručně bych řekla, že jedna náhoda střídala druhou. Svojí činností, která mi přinášela tolik radosti, jsem mohla dělat radost i ostatním.

Přitom jsi velká cestovatelka, která projela řadu zemí. Kde se ti líbilo nejvíc?

Velká cestovatelka? Tak bych se přímo nenazvala, protože oproti mnohým lidem jsem doslova „nicka“. I když je pravda, že v době, kdy jsem navštěvovala mnohá zajímavá místa, cestování u nás ještě zdaleka nebylo tak běžným jevem, jako třeba v dnešní době. Navíc bez nějakých zvláštních omezení jsem mohla cestovat přibližně pouze 10 - 12 let. Tedy od porevolučního období pouze do doby, než přišla „na návštěvu“ již zmíněná nemoc, která mě hodně omezila a doslova mi změnila život.
Zpočátku byl asi největší iniciativou k cestování náš syn. Díky jeho sportovní kariéře a aktivitám jsme navštívili nejrůznější místa nejen v Evropě, ale i na jiných kontinentech. Poznali jsme tak spoustu krásných míst, zejména přírodu v její nekonečné kráse a rozmanitosti. Většinou jsme se v průběhu pobytů snažili navštívit i zajímavosti dané lokality nebo se cestou zastavit na zajímavých místech.
Kromě tohoto sportovního cestování jsem měla možnost poznat mnohá místa spojená například s neobvyklou architekturou, měla jsem možnost navštívit řadu galerií, muzeí, ale i významných míst, kudy „kráčely dějiny“…

Takže snad jen tak namátkou – podařilo se mi navštívit např. Bílý Dům, Kapitol i četná muzea a galerie nacházejících se v jejich blízkosti. Poznala jsem spoustu zajímavých míst v New Yorku včetně Dvojčat (bývalé Světové obchodní centrum) ještě před tím, než byla zničena. Nezapomenutelným zážitkem byla třeba i plavba po spletitých ramenech Mississippské delty. V Londýně jsem měla to štěstí, že jsem u Buckinghamského paláce zastihla královnu mávající davům ze svého auta a vlastně celý Londýn na mně zanechal dojem. Zajímavá pro mě byla třeba i návštěva Stonehenge nebo Norsko se svými fascinujícími fjordy, poznala jsem i další krásy přírody např. v oblasti Whistleru. A tak bych mohla pokračovat ve výčtu míst, která se mi nesmazatelně vryla do paměti.
V době, kdy jsem už byla upoutána na invalidní vozík, jsem si myslela, že se už nikdy nedostanu do opravdových skalnatých hor, třeba alespoň do milovaných Alp. Ale stalo se. Ocitla jsem se například na Aiguille du Midi ve výšce 3842 mnm. Samozřejmě za použití lanovky a speciálního výtahu. Ale ten pohled na okolní horské štíty mě opravdu fascinoval a připomněl mi moje staré cestovatelské časy.   
Snad jedna perlička na závěr: 11. září 2001, při mé další plánované návštěvě New Yorku jsem měla být ubytovaná na Manhattanu v hotelu vzdáleném vzdušnou čarou asi 200 m od Dvojčat. Ze závažných důvodů, jsem musela cestu odvolat a tím jsem si možná zachránila život a neprožila hrůzu, ke které tam tehdy došlo.
Spousta míst, která bych ráda viděla, pro mě však zůstala nedostupná. S vozíčkem je v dnešní době sice možné navštívit všechna možná i nemožná místa, ale já cesty i pobyty už těžko zvládám. Z jedné strany mě to mrzí, ale z druhé strany se mi daří měnit mnohá negativa ve vyložená pozitiva. Věnuji se tomu, co mě těší jinak, co mi přináší jinou radost - výtvarné činnosti.
A kde se mi líbilo nejvíce? Na tuto otázku je opravdu těžké odpovědět, protože každá lokalita má svoje specifika, která jsou něčím zajímavá a jedinečná. 

Zpět ke tvým obrazům a tvorbě. Co tě ve své tvorbě inspiruje asi nejvíc?

Na tuto otázku mám celkem jasnou a stručnou odpověď: všechno, co mě obklopuje. Jedná se zejména o přírodu – mám ráda květiny, stromy, rostliny… Další velkou inspirací jsou lidé, jejich vzájemné vztahy, radosti i starosti, ale i láska v nejrůznějších podobách. Výraznou inspirací jsou i zážitky, které se snažím vnímat všemi smysly. V mých dílech se vlastně zrcadlí život, který žiji. Někomu by se možná mohl můj momentální život jevit jako nezajímavý a fádní, ale já vycházím z reality. Vždycky se snažím vidět spíše pozitiva a vše, co mě těší a přináší radost.

Těšíš se na léto, co máš všechno v plánu?

Na léto se těším, ale žádné zvláštní plány nemám. Většinou všemu nechávám tzv. volný průběh, čekám, jak se situace vyvine, jak se zrovna cítím, na co mám náladu. Rozhodně se budu věnovat tomu, co mám ráda, co mi přináší radost a budu se snažit žít tak, aby žádný den nebyl zbytečný.
Jediná radostná jistota, která v létě přijde, je narození druhého vnoučátka, tentokrát kluka. Takže určitě bude veselo a věřím, že budeme s mlaďochy trávit hodně příjemného času.

Robert Rohál

Foto archiv Věra Tatarkovičová