V první vlně koronaviru sepsal svoje paměti Životopis bez cenzury. Kniha vyšla k jeho 80. narozeninám a najdete zde všechny důležité momenty z jeho života.  V druhé vlně jej koronavirus zasáhl, a jak sám říká, přežil jen díky svému skálopevnému zdraví dobré imunitě.  Jak se nyní cítí a čemu se věnuje?  To vše a mnohem více nám prozradil v našem rozhovoru.

Jste jedním z našich nejznámějších sexuologů, jaká byla vaše cesta k tomuto oboru?

Lékařská sexuologie je specializační nadstavba. Mým základním oborem je gynekologie a porodnictví. Na začátku sedmdesátých let byly v Československu zřizovány v rámci krajů speciální ordinace pro gynekologickou sexuologii a endokrinologii. Od roku 1973 jsem místo krajského ordináře v Ostravě zastával já, a kromě vyšší specializace v ženském lékařství jsem musel absolvovat dlouhodobý studijní pobyt v Sexuologickém ústavu Karlovy univerzity v Praze. Toto pracoviště světové úrovně vedl tenkrát slavný profesor Josef Hynie, zakladatel československé sexuologie.    

Vaše názory témata z oboru sexuologie jsou pro někoho trochu kontroverzní, jak se s touto kritikou vyrovnáváte?

Pokud kontroverze představuje určitý názorový spor nebo polemiku, jsem tomu rád. Diskuse v sexuálních otázkách vyjasňuje morální společenské názory a každá kritika je vítána. Je logické, že kolem kontroverzních názorů se objevují také emoce, výpady a případně i urážky, které přitahují pozornost veřejnosti. Je však důležité zachovat aspoň základní pravidla slušnosti a uvědomit si, že hranice kontroverze se posouvají. To, co se v minulosti mohlo zdát kontroverzní, je dnes považováno za jednoznačné a naopak. K těmto změnám nepřispívá jenom pokrok poznání a vědy, ale také mediální manipulace.

Nyní působíte jako soudní znalec, pedagog a spisovatel. Ale ještě před patnácti lety jste byl i aktivním porodníkem. Nechybí vám tato práce?

Vůbec ne. Za současných podmínek se porodní sál stal vysoce rizikovým pracovištěm. Rodička tam nepřichází pouze se svým manželem, ale často v doprovodu právníka. Z internetu si opsala různé nesmyslné instrukce a desinformace a vyžaduje jejich dodržování. A právník hned sepisuje stížnosti. Těžko se pak třeba vysvětluje, že placentofagie – pojídání placenty nejenže není zdravé, ale je i protizákonné, protože je vlastně kanibalismem. Tento názor je jistě kontroverzní lahůdkou.  

Na svém kontě máte mnoho knih, tou poslední je Životopis bez cenzury. Dočteme se v knize nějaké doposud neodhalené pikantnosti z vašeho života?

No samozřejmě! Nic víc čtenáře nepotěší než autorovo životní klopýtnutí a omyl. Neštěstí druhého je přece radostí.

Proč myslíte, že je nejvíce čteným novinovým materiálem právě Černá kronika?  Knihu jste si nadělil k 80. narozeninám a vznikala v první vlně koronaviru. Měl jste v plánu sepsat svoje paměti nebo vás to napadlo až v době, kdy jste musel zrušit všechny svoje aktivity, přednášky apod.?

Ano, máte naprostou pravdu. Už jsem kdysi jakési paměti napsal, ale při koronaviru jsem na to měl víc času. Při absenci společenských kontaktů na vás zbývá pouze čtení, psaní a práce na zahradě. Zahradní práce nenávidím a jeden spisovatel kdysi řekl, že když si chce něco opravdu pěkného přečíst, musí si to sám napsat. Přiznávám se, že se mi ta moje kniha i teď za druhé vlny koronakrize docela líbí. A listí na zahradě už mám shrabáno.

Vaše kniha vyšla ve vydavatelství TAXUS Ivo Tomana, proč právě zde? Co vás pojí s tímto s předním českým motivátorem a školitelem osobního rozvoje?

Ing. Tomana jsem znal jako spisovatele, školitele a krajana už delší dobu, osobně se však známe necelé dva roky. Blahodárně působí na rozvoj nejenom průmyslníků a podnikatelů, ale dokonce i na osmdesátiletého spisovatele. Už jeho rada při výběru titulu mých dvou posledních knih je neocenitelná. Ta minulá se jmenuje „Zvíře nadržené“ a přestože vyšla v jiném nakladatelství, poradil mi Ivo Toman tento titul gratis. Neuvěřitelné!

Není tajemstvím, že sám jste koronavirem prošel, měl jste z této nemoci strach?

Nechci ze sebe dělat hrdinu, ale přestože jsem byl víc mrtvý než živý, nějak jsem si ten strach nepřipouštěl. Strach má člověk většinou jenom před onemocněním, ale potom, když už na něho smrt opravdu sáhne, existují jakési přírodní mechanismy psychické obrany, že si to nepřipouštíte. Snad jenom na chvíli jsem dostal strach, když v nemocnici vedle mé postele začali montovat paraván. Vím dobře, že taková zástěna je v nemocnici signálem blížící se smrti. Když jsem se ošetřujícímu lékaři s těmito obavami svěřil, ubezpečil mne, že je to pro pacienta ležícího na sousední posteli. A opravdu on tak nakonec dopadl. Já jsem šel za týden domů a ve statistice figuruji mezi „vyléčenými“.  

Máte pocit, že na vás nemoc zanechala nějaké následky?

Ještě pořád pociťuji při námaze mírnou dechovou nedostatečnost a bude to snad trvat pár měsíců. Přežil jsem to jenom díky svému dřívějšímu skálopevnému zdraví – za celý život jsem neměl ani jeden den pracovní neschopnosti. Málokdo tomu věří. Potěšitelná byla taky imunita, prý jenom dočasná. Ani odborníci nevědí, jak dlouho bude trvat. Největší pesimisté tvrdí, že jisté jsou jenom první tři měsíce. To je hrůza, že už v lednu bych to mohl dostat znovu. Tak už se těším na očkování.   

Celý svět se nyní přesouvá do online světa, neplánujete i vy nějaké online aktivity, třeba přednášky či kurzy? Nebo je vám online svět úplně cizí?

Opravdu jsem se dosud naštěstí nenaučil pohybu na sociálních sítích. Jenom můj vnuk – znalec mě nedávno přemluvil na facebook, že už to má každý. Tak se na to taky podívejte! Ale jinak bych třeba těhotným ženám internet vzhledem k těm strašným desinformacím nejraději zakázal. Vysokoškolské přednášky jsem už online absolvoval, dokonce jsem tímto způsobem uděloval zápočty. A taky jsem nedávno natočil vzdělávací kurz týkající se partnerských vztahů. V internetu to najdete v seznamu „Kurzů pro radost“.

MUDr. Radim Uzel, CSc.