Poněkud výstřední, avšak jeden z největších a nejslavnějších vědců všech dob, Albert Einstein pobýval nějaký čas i v Praze. Působil zde na německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity, jako řádný profesor fyziky s ročním platem 8 872 korun. Vedl zde Ústav teoretické fyziky, který vznikl až s jeho příchodem. Spolupracoval zde s rakouským matematikem Georgem Alexanderem Pickem, Mezi jeho studenty byly i dvě dívky, ty příliš neuznával, alespoň se to tradovalo. K ženám prý přistupoval tak trochu jako k jinému živočišnému druhu.

V Praze setrval pouhých 16 měsíců. Bydlel v tehdejší Třebízského ulici č. 125, která byla později přejmenována na ulici Lesnickou[1]. Přátelil se s Franzem Kafkou, Maxem Brodem a lidmi ze salonu Berty Fantové v domě „U jednorožce“, kde má Albert Einstein svojí pamětní desku.

Z Prahy byl nadšen, ale Pražané mu připadali poněkud odtažití, měl je za necitlivé, vadilo mu jejich patolízalství, absence laskavosti a jejich stavovská povýšenost. Možná byl jen manipulován svojí ženou Milevou, také vědkyní, respektive matematičkou, která byla v Praze nespokojená a toužila po životě v Curychu. Spíše to však způsobovala povědomost o náklonnosti jejího chotě s jeho sestřenicí Elsou Löwnethalovou, rozenou Einsteinovou, která se později stala jeho druhou ženou. Do Prahy se pak ještě jednou nakrátko vrátil v roce 1921. V tomto roce získal Nobelovu cenu za vysvětlení takzvaného fotoelektrického jevu.

V roce 1950 žádal Albert Einstein tehdejšího československého prezidenta Klementa Gottwalda, aby omilostnil Miladu Horákovou, která bohužel nebyla vyslyšena:

„Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli obětmi nacismu, vězni německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít.“

[1] Praha 5 – Smíchov, číslo 7