Hudba Petr Hapka, slova Michal Horáček, zpěv Hana Hegerová. Tři jména znamenající záruku kvality tvoří album Potměšilý host z roku 1987, které představuje skvělou položku v diskografii Hany Hegerové. Reedici dnes už kultovního alba vydává Supraphon.

Pánové Hapka a Horáček napsali přímo pro šansoniéru Hanu Hegerovou ve druhé polovině 80. let dvanáct skladeb melodiemi i slovníkem nezaměnitelných, zpěvačkou proměněných v malé písňové klenoty. Některé z nich se staly v pravém a správném slova smyslu hity. Vedle neodolatelné Levandulové jsou evergreeny přinejmenším také Denim blue, Táta měl rád Máju Westovou nebo Vana plná fialek, všechny ostatní songy pak spoluvytvářejí vzorně soudržné album.

Objevila se na něm řada znamenitých mladých muzikantů, třeba i stylově zdánlivě odjinud. Saxofonista Štěpán Markovič, houslista Jan Hrubý, klávesák Zdeněk Zdeněk, kytarista Michal Pavlíček nebo baskytarista Vladimír Kulhánek byli snáze přiřaditelní k rocku nebo jazzu, zde pomohli k decentně modernímu mainstreamovému zvuku. Hana Hegerová se tím parádně posunula v čase a získala nové posluchače, aniž by ztratila cokoli z tradiční šansonové intenzity.

V dobové recenzi na album Potměšilý host v časopisu Melodie č 7/1987 její autor František Fiala napsal: "Pro všechny tři protagonisty nové desky Hegerovou, Hapku a Horáčka muselo být paradoxně těží rozhodnutí neobjevovat, ale naopak zopakovat svým způsobem neopakovatelné. Jsou tu tedy zakouřené bary, rozchody, songy předměstí a vyděděnců, čardáše, prokletá láska, iluze, vzpomínky, smutky a vůbec hodně ze života, která se také stále opakuje, ale voní pokaždé jinak.

Objevením bude pro mnohé asi textař Michal Horáček. Obdivuhodně totiž navázal na jazykový a tematický odkaz Pavla Kopty i s troškou nezbytného lartpourlartismu, aby dodal mu právě ty denní vůně, jimiž celá deska dýchá. A to i doslova v levandulích, zašlých časech promenád a sachrdortů, flakónu s Denimem, fialkách nebo mužské kůži. Druhý motiv, kterým desku neviditelně propletl, tvoří svítání. Ne to poeticky rozjásané, spíš po probdělé noci, kdy jakoby vymazaná hlava má do naděje stejně blízko k beznaději. Ideální čas pustit si Potměšilého hosta. Hegerová podle mě ještě neměla tak žensky fascinující texty, které navíc slouží jako konfese asi i samotnému autorovi. Mimochodem, takové všechno nejlepší určitě bude evergreenem jako Milord, Petr a Lucie a Barová lavice.

Hana Hegerová ani Petr Hapka zdánlivě nepřekvapují, osvědčují své kvality, ačkoli nově zní smířlivost v hlase zpěvačky i barvy a obraze ve skladatelových aranžmá, těžících z filmové praxe. Hapkova hudba sice "slouží" slovům, ale sama o sobě je také zážitkem, třeba v andělském sboru Gabriela, houslích Denim blue, skorosymfonickém Kolotoči, nádherně nostalgické Vůni, něžném úsměvu Máji Westové, úděsném orchestrionu jak od Hieronyma Bosche coby Všechno nejlepší nebo v básnivém akordeonu Vany plné fialek. Hegerová obrala z jevištních gest a její projev najednou hladí. Zpívá ještě, nebo se zpovídá?"

Reedici alb Potměšilý host se dostalo aktuálního remasteringu. CD podoba obsahuje sedm bonusových nahrávek, vybraných Petrem Maláskem, mnohaletým klavírním doprovazečem, kapelníkem a producentem Paní H. Všechny jsou s hudbou Petra Hapky, texty dodali vedle Michala Horáčka také Pavel Vrba, Zdeněk Rytíř, Pavel Kopta a Jaroslav Seifert. 
CD bonusy přinášejí písně Píšu vám, pane, v rozpacích, Pohrdání (Zpověď herečky), Svatební píseň, Kdo by se díval nazpátek?, Penzión na předměstí, Berná mince a Já ráda vzpomínám.¨

Autor: Robert Rohál

Foto: Alan Pajer