Dokumentární film Psí láska je film o relativitě štěstí, spokojenosti a o cestě za snem dlážděné nepohodlím, jež by pro většinu lidí bylo nesnesitelné. Snímek vypráví o české musherce, která zasvětila svůj život psům husky a životnímu stylu, jenž nemusí vyhovovat každému. Je však i o hledání štěstí a životní spokojenosti v prostředí, které někomu může připadat nekomfortní bude mít svoji premiéru 11. 6. 2020.

Trailer: https://vimeo.com/389692690

Jana Henychová je přední česká musherka a závodnice, která jako jediná z Čech absolvovala se svými sibiřskými husky longové závody (Finnmarkslopet 1000 a 500 km, Femundlopet 600 km, Polardistance 300 km a Šediváčkův long 220 km) je vystudovaná inženýrka sklářských a keramických strojů. S musherstvím začínala jako samouk. Postupem času se z chovatelství a aktivit kolem psů stala její hlavní životní náplň. Doma je v Jizerských horách a trénovat na sníh jezdí do Skandinávie. V současné době se stará o 26 psů plemene sibiřský husky. Většina z nich jsou odchovanci z vlastního chovu.

Jana se vydává na 1200 km dlouhou trať nejdelšího evropského závodu psích spřežení Finnmarsløpet. Šance na jeho dokončení má velmi malé. Je jednou z mála žen na startu, navíc nežije jako naprostá většina závodníků trvale za polárním kruhem a její tým je tvořen výhradně čistokrevnými husky, zatímco ostatní závodí se psy k tomu účelu vyšlechtěnými. Je skutečně velká zima, polární pláně jsou pohlcovány sněhovými bouřemi, psi se boří v závějích a Jana bojuje o poslední zbytky energie. Přesto, nebo právě proto, se cítí šťastná.

Jak to celé vlastně s nápadem na dokument Psí láska začalo?

Zhruba před čtyřmi lety mi zazvonil telefon, a ozvala se mi režisérka Linda Kallistová Jablonská, že chce natáčet časosběrný dokument o mushingu a musherech, a jestli bych měla chuť se tohoto projektu zúčastnit.

Rozmýšlela jste se dlouho, než jste kývla na spolupráci?

Její nabídka mne okamžitě nadchla. V dnešní době se člověk sám může prezentovat na facebooku nebo instagramu, ale film je stále film a má svoje neodolatelné kouzlo. Je to velká čest být ve filmu, a ještě ke všemu hrát sám sebe, což se občas ani samotným hercům nepoštěstí!

Na stránkách závodu Finnmarksløpet stojí, že závodník "musí být připraven na všechno". Odjíždíte na každý závod s dostatečným sebevědomím a přesvědčením, že jste se psy připravená, nebo se takhle uvažovat nedá?

Vždy si myslím, že jsem připravená na všechno, ale polární krajina mi vždy ukáže, že má v záloze ještě něco šílenějšího, o čem se mi ani ve snu nezdálo. Myslím, že důležité je, když se na takový závod chystám, nemít strach z neznámého a nastavit si hlavu na to, že jsem tam ráda. V tomto duševním rozpoložení „být rád a mít rád“ se dá zvládnout vše. Ono to tak u mě funguje i v každodenním životě, jak se zdá.

Definovala byste samu sebe jako tvrdohlavého solitéra se širokým srdcem dobrodruha?

Podle mě žiju dost normálně, prostě tak, jak chci. Těším se z každého dne. Nemyslím si, že jsem tvrdohlavá. Nechávám jen plynout věci tím správným směrem. Dobrodruh? Jsem ráda, 3 když se věci odvíjejí podle nějakého mého plánu. Je ale pravda, že v ten moment, kdy se realita odkloní od toho, co bylo naplánované, mě to vždy začne o to víc bavit. Takže asi dobrodruh trochu budu… Nevím. Staráte se o svoji smečku sama?

Všechnu práci u mých psů se snažím dělat sama, bez cizí pomoci. Ono mi to i tak nejvíc vyhovuje. S prací je to tak, že než abych někomu dlouze vysvětlovala, co a jak má udělat, tak to raději za ten samý čas udělám sama, a ještě to bude úplně podle mých představ. Dá se říct, že jsem mushingový sólista. Myslím, že by mě to ani nebavilo, kdyby za mě někdo psy trénoval, nebo kdybych musela čekat, až mě někdo někam doveze. Tohle všechno si dokážu obstarat sama. Během závodu ale někoho na výpomoc potřebuji. Potřebuji někoho, kdo jede s autem podél závodu, stará se o psy, kteří už v závodě nepokračují a vytváří mi zázemí. Už mám zkušenost, že s sebou nemohu vzít jen tak někoho, protože jen na pár lidí se mohu spolehnout, že mě tam ze svého rozmaru „nepohřbí“. Poslední dva roky se mnou jezdila Gábina Lehká, moje spolužačka ze základky. S Gábinou se tedy známe už nějaký pátek a já vím, že se na ni mohu naprosto spolehnout. Je to člověk, který problémy řeší a nevytváří je. Má ráda zimu a cestování a je to sportovec tělem i duší. Když se s ní na něčem domluvím, tak to platí. Takových lidí je dnes už nějak málo, anebo se velice špatně hledají.

Psů máte celou smečku. Jak a podle čeho je ale vybíráte na závod?

Po pravdě já zase tolik psů nemám, abych si mohla nějak moc vybírat, koho vzít do závodu. Problém u psů je ten, že velice rychle stárnou a já se starých psů nezbavuji. Všichni u mne zůstávají a dožívají až do svého konce. Svůj závodní tým tedy sestavuji podle zdravotního stavu psů, a především podle jejich chuti a odhodlání jít se mnou do nelehkého souboje s neočekávaným počasím, sebou samým, nepohodou, ale také s krásnými vnitřními prožitky. 4 Bez chuti a odhodlání to prostě nejde. To jsou věci, které se nedají nikomu vysvětlit ani vnutit.

V roce 2019 jste jeden ze tří nejdelších světových závodů psích spřežení – Finnmarksløpet – jela už pošesté. Pojedete ho ještě někdy?

To nevím. Závod jsme dokončili již třikrát. Poslední tři roky jsem se pokoušela překonat tu novou, prodlouženou verzi z 1000 na 1200 km. Mezitím psi zestárli a nejsem si jistá tím, že bych je do tohoto extrému ještě chtěla hnát. Problém je, že pořadatelé prodloužili trať a zkrátili časový limit, a tím nás tlačí do kratších odpočinků. Celý závod je tím pádem mnohem drsnější a rychlejší a pro plemeno sibiřský husky, které geneticky staví na vytrvalosti, a ne na rychlosti, velmi komplikované. Proto se lidé, kteří jezdili závod s tímto plemenem nebo se psy na pohodu, už na tento závod nehlásí. Vše se posunulo někam jinam, směrem, kterým já jít nechci. A proto, jestli do závodu ještě někdy nastoupím, tak to bude spíš z nostalgie a proto, abych zjistila, jak daleko se můžeme dostat, i když předem vím, že cíl ve stanoveném limitu je dost nereálný. Pro mne je a bude vždy důležitější, že sever Norska je magický a celý Finnmark je naprosto úžasný. Vždy si budu přát se tam vrátit a ten závod i při té vnímané realitě bude vždy nejlepším důvodem. Bohužel.

Máte v hledáčku ještě nějaký další závod světového měřítka?

Takové závody by byly, ale na Aljašce, a ty jsou naprosto mimo moje finanční možnosti a komfort. Člověk musí být realistický!

Jako musher jste samouk. Jak vzpomínáte na svoje začátky v tomhle nezvyklém oboru, zvláště jako žena?

Uvědomuji si, jaké mám štěstí, že žiji v této době, a mohu dělat vše, co mne napadne. Například být musherem. Ta doba není tak vzdálená, kdy bylo něco takového pro ženu naprosto nemyslitelné a společensky neúnosné. Dnes je doba jiná a já mohu dělat všechno to, čeho se sama nebojím. Jsem za to velice vděčná!

Co prožíváte během závodu? Stíháte vlastně vnímat nějaké osobní emoce, nebo na to není čas a pozornost upíráte na psy?

Tento dlouhý závod je především o vnitřních bojích, kdy je člověk v dlouhé samotě ponechán jen sám své hlavě a musí to ustát. V této ledové krajině se naprosto soustředíte na své psy a zároveň se procházíte v zahradě svých myšlenek a touláte se tam, kam se za normálních okolností nedostanete. Myslím, že v samotě musí být člověk smířen sám se sebou a se svým životem, protože by jinak tuto samotu nezvládl.

Umíte si představit, že byste dělala v životě něco jiného, než pracovala se svými husky?

Myslím, že si to nedokážu představit. Vytvořila jsem si svůj vlastní svět, ve kterém žiju. Potkávám se jen s lidmi, se kterými se chci potkat, a asi jsem už příliš mimo realitu všedního života.

Linda Kallistová Jablonská, režisérka

Co vás dovedlo k nápadu natočit dokument o životním stylu Jany Henychové?

Ten nápad měl producent filmu Pavel Berčík. Oslovil mě jako režisérku, protože „mám prý ráda hory a psy“, což je pravda. Původně to měl být film o mushingu, sportu, ve kterém Češi dosahují dobrých výsledků, ale mnoho lidí o něm nic neví. Upřímně, i já jsem si musela to slovo nejprve vygooglit. Zaujalo mě hlavně to, že mushing není zdaleka jen sport, ale spíše způsob života. Po dlouhých fázích příprav jsme narazili na Janu Henychovou a mně došlo, že ten film může oslovit nejen pejskaře nebo fanoušky outdoorových filmů. Janin příběh má potenciál zaujmout všechny, kteří by se rádi rozhoupali změnit svůj zajetý způsob života nebo se nad tím alespoň zamysleli.

Jak jste jako čtyřnásobná maminka zvládala fungovat během celého natáčení? Jak se dá skloubit cestování do Švédska a Norska a odloučení od rodiny?

Jana měla původně v plánu jet závod Iditarod na Aljašce a já byla v době plánování potřetí těhotná. Věděla jsem, že tak daleko a na tak dlouho bych odjet od rodiny nemohla. Nakonec se ale situace vyřešila, Jana změnila plány, a my za ní odletěli „pouze“ do Norska. Abych čas odloučení od rodiny zkrátila na nezbytné minimum, koupila jsem si zpáteční letenku z města Kirkenes, kde je závod v polovině. S tím, že můj dokonalý štáb zbytek závodu dotočí samostatně. Osud jim nakonec moc kreativity nedopřál, ale nechci prozrazovat víc…

Film jste natáčeli v průběhu dvou let. Jak velký tým se na projektu podílel?

Náš štáb byl malinký, kameraman, zvukař, asistent a já. Ve Švédsku jsme s sebou měli i dronistu a produkční.

Natáčet v prostředí, kde je minimálně mínus dvacet stupňů, určitě vyžaduje speciální technickou i osobní vybavenost a připravenost. Jak jste to zvládali?

Miluju tuhle Janinu poučku: „Není špatného počasí, je jen špatné oblečení.“ Byli jsme dobře vybaveni bavlněným a péřovým oblečením. Na techniku nejvíc platí mít ji co nejvíce v teple. Každý z nás si tedy vzal pár baterií a choval je na hrudi. Zimy jsme se báli, ale nakonec jsme si v podstatě zvykli. Mráz ve spojení s třpytivým sněhem, překrásnou krajinou a adrenalinem závodu zas tak nevadil. Pro mě byl horší nedostatek spánku, protože závod se jede ve dne v noci, a my jsme museli být často na place celou noc, abychom zachytili Janin příjezd nebo odjezd z checkpointu. Se spánkovým deficitem jsem ale jako čtyřnásobná matka už tak nějak smířená.

Jana Henychová je bezesporu unikátní osobnost. Čím vás osobně fascinuje? Líbí se mí její pohled na svět, její přemýšlení. Asi nejvíc mě ale na tom celém zajímá, jak lze prožít okamžiky absolutního štěstí v momentech, které by většině lidí přišly přinejmenším nekomfortní. A na to je Jana specialistka.

Počítala jste před natáčením s tím, že Jana závod zvládne dojet, nebo jste byla připravená i na jinou variantu?

To, že se taková věc nedá naplánovat, patří k dokumentu, a tak mě to baví. Samozřejmě jsme promýšleli všechny varianty a snažili se na ně připravit. Psí láska je jednoznačně také o tom, že cesta je cíl a že není důležité vyhrát.

Scénář a režie: Linda Kallistová Jablonská

Hrají: Jana Henychová, psí smečka (Aragon, Arnhild, Becki, BJ, Bjorn, Falco, Gabi, Golovin, Gracie, Greta, Káča, Kajkaj, Kamila, Kessy, Kim, Klára, Kodiak, Lobo, Lucie, Marie, Nanook, Normen, Olda, Olinka, Orion, Otylie, Ozzy, Ronja)

Producent: Pavel Berčík (Evolution Films)

Kreativní producenti ČT: Alena Müllerová, Petr Kubica

Kamera: David Cysař

Střih: Jakub Voves

Zvuk: Jan Paul, Petr Šoltys Hudba: Marek Doubrava

Premiéra: 11. 6. 2020

Délka: 75 minut

Žánr: Dokumentární

Producenti: Evolution Films, Česká televize

Generální partner: Annamaet

Partner: Samohýl Group

Film vznikl za podpory Státního fondu kinematografie