Moderátora Karla Kašáka můžete znát hlavně z televizní obrazovky. Jeho cesta ke splněnému snu ale nebyla jednoduchá ani krátká. Karel totiž dlouhých osm let žil v dětském domově společně se sestrou Veronikou. Poté se musel postavit na vlastní nohy a najít svoje místo ve společnosti. Vždy usměvavému a pohodovému moderátorovi se to povedlo. Inspiruje tím další děti z dětských domovů, aby se nebály jít si za svým snem, protože všechno je možné.

O vás je známo, že jste vášnivý sportovec a také milovník adrenalinu; myslíte, že se v dětských domovech dostává dětem dostatek pohybu?

Za mých časů jsme v domově sportovali hodně a tety se nám věnovaly každý den. Měli jsme umělecké nebo sportovní aktivity jako součást každodenního programu. Navíc jsme se účastnili soutěží v různých disciplínách, a to domov proti domovu nebo proti dětem z normálních rodin. Náš domov ve Vysoké Peci byl ve vesnici, kde jsme měli velkou zahradu. Kdykoli jsme tak mohli vzít třeba právě koloběžku a jít se projet. Ale to bylo tehdy, a také si říkám, že dětský domov uprostřed města takové možnosti asi nikdy mít nemůže. Zkrátka, a to určitě potvrdí i sestra Verunka, my měli velké štěstí v neštěstí.

Jak jste se ke sportu dostal vy? Co byl váš úplně první sportovní koníček?

Já byl vždy trochu hyperaktivní, a tak trochu jsem se snažil být vzorem. V domově jsem byl nejstarší a o Verunku jsem měl potřebu starat se. Tak jsem nějak šel do všeho vždy po hlavě a naplno s pocitem, že musím něco dokázat. Být lepší. Možná jsem chtěl něco dokázat i rodičům. Pohyb a já, to je určitá singularita. Asi první a na dlouhou dobu nejoblíbenější aktivitou pro mě bylo karate, které mimochodem dělal i táta. Začal jsem v deseti a věnoval se mu 13 let.

Změnila se za ty roky podle vašeho názoru situace v dětských domovech?

Zase budu mluvit o našem domově. Změnila. Hodně. V něčem určitě k lepšímu, v něčem prostě muselo dojít ke změně. My byli ti, kteří DD ve Vysoké peci “otevírali”. Tety nám otevřely svá srdce a braly nás jako své další děti. Jak jsme odcházeli, jiní přicházeli, mám pocit, že tety musely brát děti více jako práci. Aby je to samé tolik nebolelo, a také protože přicházely děti z horších rodin, které působily problémy. Mám dnes pocit, že jsme byli všichni vlastně velká rodina. Verunka má dodnes jednu tetu jako vlastní maminku. Ale dnešní DD Vysoká Pec není stejný jako dříve. A vlastně netuším, zda je to lepší nebo ne. Možná jen vzpomínám na svůj domov, který si vždy trochu idealizujeme, i když to byl dětský domov.

Společně s Veronikou jste důkazem, že člověk může splnit svůj sen, i když na začátku neměl tolik štěstí, jako jeho vrstevníci. Rezonuje toto přesvědčení i s dětmi? Jsou vašim příběhem motivované?

Věřím, že náš příběh není unikátní. Vlastně to vím, jen se asi o nás nejvíce ví. Ale hlavní je, že se o někom ví. Protože jsem přesvědčený o tom, že každý může dokázat velké věci abýt tím, kým chce být. Bez nálepky, omezení, nehledě na zajeté koleje a špatné vzorce, které jsme převzali. Jen musíme vědět, že to jde. Nebo nám to musí někdo ukázat.

Proč jste si vybral zrovna spolupráci se značkou Chupa Chups? Je něco, co byste chtěl dětem vzkázat?

Hlavně mě oslovila myšlenka celé kampaně. Děti v domovech ocení každou pomoc, a proto vítám možnosti, jak je podpořit. Chupa Chups se vydalo cestou pohybu, a to je mi velmi blízké. Myslím si, že když děti uvidí, že se o ně někdo zajímá, tak jim to může dodat odvahu si plnit sny. Věřím totiž na pohádky, protože pak je můžeme žít. Každý den se kolem nás dějí zázraky, ale vidí je jen ten, kdo na ně věří. Jestli chci něco vzkázat? Chci, a nejen dětem z dětských domovů nebo Klokánků, ale všem, kteří bojují s nepřízní osudu. Žijte svůj život naplno, dělejte, co vás baví, plňte si své sny. Vezměte otěže svého života pevně do rukou a vydejte se přesně tam, kam chcete. Je to váš život, k čemu by byl, kdybyste nebyli šťastní. Nakonec záleží jen na vaší volbě. A za ní si jděte!