Protože pochází z umělecké rodiny, není divu, že měla ke kumštu odmalička blízko. Pražská rodačka Bára Lukešová vystudovala herectví a po dvou letech hraní v Liberci se stejně vrátila do Prahy. Působila v divadle Rokoko, ale už během angažmá hostovala na jiných pražských scénách. Dnes je řadu let na volné noze a nepochybně by neměnila. Zajímavé a herecky nosné role však dostává i v českém filmu a televizních seriálech, ale také v mezinárodních produkcích, které sklidily úspěch na zahraničních festivalech.

Po neskutečně dlouhé kulturní uzávěře je tu rozvolnění, na které čekali umělci a publikem. Jak se máte dnes, jak jste to zvládla a co všechno máte teď v plánu co se profese týče?

Začali jsme zostra, po devíti měsících představením Terminus,v Divadle v Celetné. Kdo viděl (hrajeme to už 8 let), chápe. Je to dvouhodinová jízda v rychlém tempu, monology tří postav, které se prolínají, navíc ve verši. To představení milujeme, a ten náraz po devíti měsících byl hodně intenzivní ve smyslu toho, jak jsme byli nažhavení, ale i nervózní a diváci byli fantastičtí. Takže radost.

Měsíce se nehrálo divadlo, ale dost možná jste točila pro televizi, kde jste měla mnoho hezkých hereckých příležitostí…

Ano, naštěstí se mohlo točit, ovšem za velmi přísných bezpečnostních opatření. Takže úplně bez práce jsme naštěstí nebyli.

Právě v televizi jste mě zaujala v poslední době několikrát, třeba v epizodě Hráz v seriálu Specialisté. Byla jste přirozená, autentická, opravdová. Co nového jste natočila v poslední době a co je v plánu?

Díky. Točila jsem během pandemie několik věcí. Seriál Ochránce s Lukášem Vaculíkem v hlavní roli pro Českou televizi, a to v režii Terezy Kopáčové, krátký film do kin režiséra Štěpána Vodrážky, také vánoční reklamu na Plzeň, a měla jsem průběžnou roli v seriálu Anatomie života. V plánu jsou dvě minisérie a pak snad další hezká práce, dá-li Bůh.

Mimochodem, moc mě zaujala televizní reklama, kde se jako matka s manželem setkáte na nádraží se synem, za nímž se chystáte vypravit do zahraničí a on vás překvapí tím, že ho potkáte na nádraží. To je reklama, která mě dostala…

Vánoční reklamy na Plzeň jsou známé tím, že jsou vydařené, to nelze odmítnout! Navíc mám Plzeň ráda (smích).

Co film?  Vybavují se mi třeba Žiletky a Vojtech, řečený sirotek, což byly dva filmy, které jste točila s režisérem Zdeňkem Tycem. Jaká to byla spolupráce?

Krásná. Bylo to moje první setkání s filmem a myslím, že mě to dost ovlivnilo co se vkusu týče. Filmová balada s nádhernou kamerou Jaromíra Kačera, pomalé vyprávění ve vláčilovském duchu, nádherná scenérie Jižních Čech a skvělý štáb. Od Zdeňka jsem tehdy poprvé slyšela, že umění by mělo povznášet - a toho se tak nějak snažím držet.

No a Žiletky, to bylo hlavně setkání s Filipem Topolem. Vzniklo křehké přátelství. Pro mne to byl jeden z lidí, kteří mne ovlivnili v nějaké životní opravdovosti.

Hodně jste točila i v mezinárodních produkcích. Na co ráda vzpomínáte a kterých filmů či rolí si nejvíc ceníte?

Bylo jich víc, ale nejvíc si cením hlavní ženské role v italsko-francouzském filmu Ve větru hořím (Bruccio nel vento), který získal několik nominací a cen včetně té za nejlepší film.  Vyhrával festivaly a myslím, že to bylo jedno z nejhezčích období mého života.

Vraťme se ještě k divadlu, které je vám očividně vlastní. Máte spočítáno, v kolika divadlech jste působila a kde působíte v poslední době? Jste v angažmá a na jiných scénách hostujete?

Těch scén bylo hodně, seznam by byl dlouhý, ale ty nejzásadnější byly tři. Začínala jsem v Rubínu ještě na škole, kam si mne vybral Zdeněk Potužil a kde hrálo slavné Divadlo Na okraji. Fakt je, že po škole jsem šla do angažmá divadla F. X. Šaldy v Liberci a i když na to moc ráda vzpomínám, po dvou letech jsem odešla. Nastoupila jsem do angažmá divadla Rokoko, kde jsem zůstala osm let. Během angažmá jsem ještě hostovala na scénách Divadla v Celetné a Divadla v Řeznické, ale také v dnešním divadle Pod Palmovkou. Po mateřské, kterou jsem si nenechala ujít a byla doma deset let, jsem už zůstala na volné noze a hostovala na několika scénách.

Já vím. Divadlo Komedie, Divadlo ABC, Divadlo Na Prádle, Divadlo v Celetné, Divadlo v Řeznické… Když se vrátíte zpět, na které divadelní postavy, ale také na které kolegy či režiséry ráda vzpomínáte?

Asi nejvíc na Blanche Dubois ve hře Tramvaj do stanice Touha, kterou jsem hrála v Rokoku. Partneřila jsem s Hynkem Čermákem, který hrál Stanleyho. Diváci byli tehdy nadšení a my šťastní. Když byla po letech derniéra, bylo to jako přijít o kus sebe.

Na kolegy z té doby vzpomínám ráda na všechny. A je mi líto těch,co tu už nejsou. Mirek Dlouhý, Marek Ronec, Jana Březinová… Někdy bych to chtěla alespoň na den vrátit. To byli senzační kolegové a báječní lidé.

Co říká vaší práci rodina a třeba vaši dva synové? Bude aspoň jeden z nich herec?

Starší syn  Šimon, studuje prvním rokem hranou režii na FAMU, mladší  Jan je v kvintě osmiletého gymnázia. Jestli v osmnácti přinese přihlášku na DAMU, je zatím ve hvězdách.  Chodí na nás do divadla (muž je herec Vasil Fridrich) a snad se nám podařilo vychovat z nich správný lidi.

Máte ráda léto, prázdniny? Těšíte se?

Těším. Letos bude přes léto asi víc práce, ale to je celkem logické. Přesto doufám, že se nám podaří vyjet do hor, které všichni milujeme.

Robert Rohál

Foto Lenka Hatašová, Šimon Fridrich