Říká, že jeho snahou je v médiích hledat nejvhodnější prostor pro umělce, kteří potřebují představit svoji novou tvorbu a nepovažuje tedy za úplně vhodné, aby interview poskytoval on sám. V oblasti marketingu a public relations v kulturní oblasti patří dnes k těm nejzkušenějším – už i tím, že díky repertoárové rozmanitosti vydavatelství Supraphon se pohybuje mezi populární a klasickou hudbou, ale i v blízkosti tvůrců mluveného slova. Vladan Drvota je spojen s naším největším tuzemským hudebním vydavatelstvím už tři desítky let. Dobrá příležitost se na chvilku zastavit a ohlédnout se.

Je to pravda, že jste věrný Supraphonu už třicet let? Jak se to tak stane?

Do Supraphonu jsem přišel v „revolučním roce“ 1989, kdy mi bylo teprve třiadvacet. V té době již vznikala různá soukromá vydavatelství, která potřebovala svoji produkci dostávat do jeho rozsáhlé prodejní sítě. Byla to nová skutečnost, na kterou Supraphon rychle reagoval a vypsal výběrové řízení na místo v obchodním oddělení, kde se s těmito novými vydavateli jednalo. Byla to mimořádná doba, kdy i v rámci vydavatelství Supraphon docházelo k velikým změnám v jeho struktuře. V té době měl ještě přes tisíc zaměstnanců.

Ovšem hudební průmysl se za ty tři desítky let hodně proměnil

Ano, stalo se to díky rozvoji internetu a všem novým technologiím, ale také jiným přístupem veřejnosti k hudbě jako takové. Díky internetu se může sice každý rok zrodit mnoho rozmanitých hudebních stylů a idolů, ale už jen málokdo bude velkou globální hvězdou, za kterou jdou lidé mnoha generací a sledují její kariéru desítky let. Ty časy dozněly v devadesátkách.  Dneska je v tom ale větší svoboda volby a více příležitostí pro alternativní hudební scénu.

Co vás do Supraphonu zaválo?

Byl jsem takové to dítě, co chodí bez donucení, ale naopak s radostí na výtvarné, divadelní a taneční kroužky, píše básničky a miluje hudbu. Celkem naivně jsem si myslel, že bych se mohl dostat na studium dramaturgie nebo scénografie na DAMU. Ovšem neměl jsem v sobě vytrvalost zkoušet to vícekrát a zároveň i důležitou vůli a vnitřní přesvědčení proniknout do oboru třeba i bez absolvování školy. A tak jsem se poohlížel po místě, kde bych mohl být nablízku něčemu tvůrčímu a ukázalo se, že Supraphon svou mnohostrunností aktivit rozkročených mezi uměním a obchodem je pro mne ideální. Navíc mě přijali v době, kdy jsem začal studovat Právnickou fakultu, a ještě mne v tom podporovali.

Jak jste od umění došel ke studiu práv?

Můj úžasný otec byl právník, který velmi prozíravě radil, že když to nedopadne na DAMU, neměl bych na tom ustrnout, ale naopak zkusit studovat něco racionálního, což pro něj samozřejmě logicky představovala Právnická fakulta. A tak jako jsou děti divadelníků obklopeni knihami o komedii dell´arte či Shakespearovi, tak u nás doma stačilo sáhnout do knihovny a připravenost na přijímací zkoušky byla zaručená. A nakonec se ukázalo, že pracovat v Supraphonu a zároveň si rozšířit obzory v oblasti autorského práva je docela příhodná kombinace.

Vy jste ale mnoho let spojený s public relations.

Když jsem se asi dva roky po svém nástupu do Supraphonu rozkoukal, tak jsem objevil, že svým naturelem jsou mi nejbližší kolegové z propagace. S Míňou Noskovou – tehdejší šéfkou tohoto oddělení – jsme si při různých příležitostech povídali o tématech spojených s vytvářením publicity okolo umělců. Líbily se jí některé mé nápady a nadšení pro věc, a tak mi po čase nabídla, že bych mohl k nim z obchodního oddělení přestoupit. Jí vděčím za spoustu cenných rad, které do dneška mám na paměti a pomáhají mi překonávat pracovní stres. Začínal jsem s propagací titulů vážné hudby, mluveného slova a v průběhu doby jsem dostal do péče nahrávky Hany Hegerové a později Heleny Vondráčkové či Lenky Filipové. To už ale byla polovina devadesátých let a Supraphon se stal součástí korporace Bontonu.

Co se dělo následující roky?

Supraphon nejen do počtu zaměstnanců hodně zeštíhlel a v krátkém sledu vystřídal tři ředitele. Z jeho archivu populární hudby začal čerpat Bonton Music a značka Supraphon zůstala spojená především s klasickou hudbou. Přesto se nám skvěle dařilo. Díky tehdejšímu uměleckému šéfovi Jiřímu Štilcovi a jeho vizionářství a manažerským schopnostem získávat sponzory mohly vznikat opravdu vynikající nahrávky, které často získávaly i nejprestižnější mezinárodní ocenění. Jen namátkou například nahrávka Janáčkovy Káti Kabanové s Gabrielou Beňačkovou a Českou filharmonií řízenou Sirem Charlesem Mackerrasem získala v roce 1998 najednou: Preis der deutschen Schallplattenkritik, Cannes Classical Award a The Gramophone Award. Nebo později třeba nahrávka Janáčkovy opery Šárka s Českou filharmonií řízenou nezapomenutelným sirem Charlesem Mackerrasem byla dvakrát v nominacích na americkou cenu Grammy. To už se psal rok 2002 a Supraphon v té době byl pod taktovkou Jany Gondové, která se vrátila z Kanady a dokázala skvěle rozvíjet zahraniční distribuci. V tom je také ohromná síla, ale i kouzlo vydavatelství Supraphon, že s úspěchem dokáže nahrávky českých umělců dostat na mezinárodní trhy a k hudbymilovným uším v zhruba pětadvaceti zemích – od Německa, přes Francii, Anglii, USA až třeba do Japonska, na Tchaj-wan či na Nový Zéland.

A jaká je současnost?

Od roku 2009 vede Supraphon Iva Milerová, která přišla se zkušenostmi z nadnárodního hudebního koncernu BMG, ale co je podstatné – především s přesvědčením a touhou zachovat to nejlepší z tradice nejstaršího českého hudebního labelu, a přitom rozvinout jeho potenciál směrem k velkým proměnám, jež hudební průmysl v posledních desetiletích zaznamenal. Supraphon vydává pop, rock, mluvené slovo, klasiku, obchoduje s celým světem. Kromě toho má po letech zase kamenný obchod Musicpoint, vlastní dva e-shopy, zajišťuje fyzickou distribuci i pro celou řadu jiných vydavatelů a věnuje se rovněž naplno distribuci digitální. Supraphon je také prémiovým partnerem Googlu, stará se o YouTube kanály i o sociální sítě svých umělců a před pandemií koronaviru se úspěšně rozjížděla koncertní agentážní činnost a zastupování některých umělců v tzv. 360° péči. To spektrum činnosti je opravdu široké a nedá se obsáhnout v pár větách. Perličkou snad může být to, že v příštím roce se chystáme oslavit již 90. výročí značky Supraphon – takových firem u nás zase tak moc není.

Supraphon, to jsou ale také setkání s mnoha umělci. Kteří na vás zapůsobili nejvíc?

Za ty tři desítky let bylo mnoho neopakovatelných setkání a spoluprací. Těžko se mi vybírá, koho jmenovat a vyzdvihnout. V každém roce se to mění podle alb, která jsme zrovna vydávali. Ale ta pestrost a proměnlivost je samozřejmě tím nejlepším na mojí práci.

Měl jsem možnost spolupracovat s dnes již legendami populární hudby: Karlem Gottem, Václavem Neckářem, Helenou Vondráčkovou, Hanou Zagorovou, Jitkou Zelenkovou či Lenkou Filipovou. Jejich přístup k PR, když vydávali nové album, byl vždycky maximální a profesionální. Znám z mladších umělců jen málo takových, kteří by vydrželi během novinářského dne poskytovat rozhovory i šest, sedm hodin bez přestávky. Zcela zvláštní spolupráce bývala s paní Hanou Hegerovou, která naopak rozhovory neposkytovala ráda, ovšem když už došlo k vydání alba (její fanoušci vědí, že to bývalo s odstupem mnoha let), vždycky zahlásila, že jeden den té „L'importance de la publicité“ tedy věnuje a nechává na mém zvážení, koho vyberu. Tak si asi dovedete představit, jak složité rozhodování to bylo… Za splněný sen považuji každou možnost setkání s panem Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou. To je za odměnu!

Bohužel už jen s nostalgií vzpomínám na osobitého manažera Divadla Járy Cimrmana Václava Kotka, který jedním telefonátem dokázal dát mnoho lidí a věcí do pohybu. Je mi líto, že tak nečekaně odešel, měli jsme ještě nějaké plány k pětapadesátinám Cimrmanů v roce 2022.  A stejné to bylo s ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka Helenkou Štáchovou, se kterou jsme se dopracovali k tomu nejcennějšímu – absolutní důvěře.     

Z osobností klasiky velmi rád vzpomínám na éru dlouhodobé spolupráce s Gabrielou Beňačkovou, Václavem Hudečkem, Lubomírem Brabcem a Pavlem Šporclem. Je skvělé spolupracovat s takovými umělci, kteří mají jasný názor na dění kolem sebe a na to, jak se chtějí prezentovat, tak jako to ví a umí Dagmar Pecková nebo Štefan Margita.

Situace v oblasti PR vážné hudby se sice v českých médiích v posledních letech hodně zlepšila, ale stále narážíte na určité mantinely, které jsou jí v našem mediálním prostoru zcela nespravedlivě vymezeny. Když si uvědomíte, že jde ve většině případů o umělce, kteří vystupují v nejprestižnějších koncertních sálech světa a propagují tak s jedinečným nasazením českou kulturu, je smutné, když se vám nedaří pro ně domluvit interview v těch nejčtenějších tuzemských periodikách. V tomhle směru stále pokulháváme třeba za Anglií nebo Francií, kde se klasické hudbě věnuje i v médiích obrovský prostor.

Je pravda, že třeba mezinárodní kariéra Pavel Haas Quartet je úžasná. Jak se vám daří si tyto umělce, které zná celý svět, udržet?

V Supraphonu panuje přátelské nastavení vůči všem umělcům, se kterými se rozhodneme spolupracovat. Jsme pro ně poradci a průvodci na cestě za jejich posluchači a v případě klasické hudby to platí i v mezinárodním měřítku. Pavel Haas Quartet má v Supraphonu naprostou repertoárovou svobodu a osobní přístup, jaký v nadnárodních korporacích nebývá pro každého.

Když uvážíte, že byl soubor zvukových záznamů v archivu vydavatelství Supraphon z let 1929 až 1992 zapsán do seznamu Kulturních památek ČR, tak je krásné sledovat jak se onen „zlatý fond“ dál rok od roku rozrůstá. Přibývají další mezinárodně oceňovaná alba, která se „lvem ve znaku“ v posledních letech vydali Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Ivo Kahánek, Vilém Veverka, Josef Špaček, Smetanovo trio nebo třeba Cappella Mariana, Schola Gregoriana Pragensis – abych zmínil alespoň pár jmen.    

Na čem jste v poslední době pracoval a z čeho máte opravdovou radost?

Takových projektů je celá řada, ale určitě bych zmínil inspirující spolupráci s písničkářkou Radůzou, která si sice alba vydává sama na značce RadůzaRecords, ale Supraphon si zvolila jako svého exkluzivního distributora a také pro zastupování v oblasti PR. Podobně milá spolupráce je i s Anetou Langerovou a Tomášem Klusem. A v poslední době mi velkou radost přináší větší zapojení do tvůrčího procesu vydávání audioknih. S producentkou Naďou Dvorskou se snažíme přivádět do Supraphonu mladší hereckou generaci. Z povedených nahrávek, které vznikaly ze spolupráce s herci Igorem Orozovičem, Miloslavem Königem, Radúzem Máchou, Annou Fialovou či Václavem Jílkem lze mít opravdovou radost. Abych byl v tomhle případě konkrétní a také něco doporučil k poslechu – jde o nedávno vydaný audioknižní komplet Povídky Oty Pavla, kdy na jednom CD jsou pohromadě dnes již kultovní nahrávky těch nejoblíbenějších povídek s Vlastimilem Brodským, Rudolfem Hrušínským, Miroslavem Horníčkem – tedy legendami. A druhé CD obsahuje knihu Povídky ze šuplíku Oty Pavla, kterou skvěle načetli mladí herci: Radúz Mácha, Miloslav König a Igor Orozovič. To, že tato audiokniha získala řadu výborných recenzí od odborníků a patří i k aktuálně nejprodávanějším titulům Supraphonu je jen třešinkou na dortu!

Dalo by se říct, že je vaše práce vaším koníčkem?

Je to životní styl. (směje se)

Na které nahrávky, které vyjdou u Supraphonu do konce roku, se můžeme těšit?

Určitě jednou z hudebních událostí letošního roku je nové album Michala Prokopa Mohlo by to bejt nebe…, které právě v těchto dnech vychází. Velmi si vážím talentu Radka Bangy, jenž odvážně – bez svojí zavedené značky Gipsy.cz – vydal debutové sólové album Věci jinak. Příznivci legendárních hvězd české pop music budou v září slavit významné životní jubileum Hany Zagorové a Supraphon jim k tomu chystá velké překvapení. Očekávání vzbuzuje odložené uvedení celovečerního dokumentárního filmu Olgy Špátové o Karlu Gottovi „Karel“ a s ním i v Supraphonu chystaný soundtrack, který vyjde k radosti mnoha fanoušků i na vinylu. Osobně se podílím na přípravě výběrového alba k nedožitým devadesátinám Hany Hegerové, jež nám ještě stihla odsouhlasit. Letos se završí mapování zvukového archivu divadla Semafor. S překvapivým albem v září vyjede na turné Štefan Margita. Velmi se rovněž těším na novinku talentovaného, a především vtipného mladého písničkáře Michala Horáka.

Z oblasti klasiky za pozornost stojí novinky sopranistky Kateřiny Kněžíkové Phydilé a harfenistky Jany Bouškové Má vlast. K vrcholům podzimní produkce bude určitě patřit nahrávka souborného klavírního díla Antonína Dvořáka se skvělým Ivo Kahánkem či společné album dvou výrazných osobností – houslisty Josefa Špačka a violoncellisty Tomáše Jamníka, kteří si vybrali díla skladatelů 20. století. V podzimních novinkách Supraphonu zaujme album s pozdním symfonickým dílem Bohuslava Martinů, nahrané Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod vedením Tomáše Netopila.

A co se týká mluveného slova?

Velikou radost mohou mít příznivci zábavných knih populárního Patrika Hartla. Dlouho se vyhýbal audioknihám a až teď dal souhlas k načtení svého úspěšného románu Prvok, Šampón, Tečka a Karel v podání Martina Hofmanna. Posluchači si tak mohou zkrátit čekání na filmovou podobu tohoto bestselleru. Za pozornost určitě stojí i audiopodoba Magnesií literou oceněné knihy politologa Jacquese Rupnika Střední Evropa je jako pták s očima vzadu. Audiokniha je nabitá vědomostmi a souvislostmi, které se obecně v hodinách dějepisu neučí.

Snad mohu prozradit, že se začnou přes léto natáčet paměti Vlasty Chramostové, které načte její přítelkyně Zuzana Stivínová a také vznikne audiokniha podle nejnovější knížky Zdeňka Svěráka Povídky a jedna báseň. V srpnu se do nahrávacího studia chystá člen Činohry Národního divadla Radúz Mácha, aby načetl klasický román Stefana Zweiga Netrpělivost srdce, v jehož divadelní podobě doslova září na scéně Stavovského divadla.

Robert Rohál

Foto archiv Vladan Drvota